CV for AVU

Životopis, který jsem dnes přiložil, jak je povinností, k přihlášce na AVU.

"Životopis- Martin Pavel


KONEČNĚ mně došlo, kde je chyba.

City-light plakát na tramvajové zastávce svítí do tmy: Sedím u stolu v kavárně s nádhernou ženou. Dívám se do sklenice s nahnědlou tekutinou. Nad tím nápis: “We have a great time together. Martin's Whiskey.“

Chyba je ve MNĚ.

Napsala mi: „Tváříš se jako kdybys spolknul celou moudrost světa a nenecháš si to vytlouct z hlavy.“ Tu noc jsem nespal. Poslední kapka do kalichu hořkosti, který jsem následně vypil až do dna. Na dně jsem uviděl všechny ty lidi, kterým jsem ublížil, o které jsem přišel, které jsem ztratil. A skrze dno jsem viděl sebe jako zrůdu. Díky těmto mým projevům mé chyby: cítit se jako ten nejlepší, vždycky mít poslední slovo, na všechno odpověď, nenechat si poradit, nedávat prostor druhým lidem, mluvit mluvit bláboly-neumět mlčet, vždy vítězit, radit, myslet na sebe, cítit se ukřivděný, řešit sám sebe.

Musel jsem se vrátit do své minulosti, zrekapitulovat si svůj život.

Nejdřív jsem si říkal, že je blbý psát takhle o sobě, o mých předcích, o kamarádech, o svých láskách, a ostatních lidech, ale co, stejnak budem jednou všichni mrtví a nikdo jiný to za mě neudělá. Štve mě, že musím být stručný. Jednou toho napíšu o svých předcích a své minulosti víc.

Jsem Martin Pavel a řeknu Vám svůj příběh.

Můj děda z matčiny strany byl hrozně hodný a obětavý člověk. Měl výtvarný talent a taky zručnost DIY- talent kutilství. Bohužel ale měl jednu špatnou vlastnost, nebo spíš chybu. Lidi ho za to neměli rádi, nechodili s ním do hospody. Za vším viděl nějakou zradu a že on všemu rozumí nejlíp a všem radil. Umřel, když mi bylo osm let. Můj druhý děda, z otcovy strany, byl z řeznické rodiny a měli hospodu na malé vesnici. Jeho otec, můj praděda, byl vazba, za nacistů chodil tajně porážet dobytek. On byl ale subtilnější a tak si pořídil od nošení těžkých břemen zkřivení páteře. Dostal se v masokombinátu na pozici, kde byl nad lidma co měli vysokou školu. Po večerech škrabal maso z kostí, ale měli auto a dokázal se skvěle oblíct. Umřel, když mi bylo pět. Moje babička z matčiny strany je ještě na živu. Je moc hodná. Byla vychovávaná v buržoazním duchu. Za komunistů bydlela v domě s mým dědou, který jim sebrali. Dělala zdrav. sestru a pak v domově důchodců. Jinak trávila volný čas na zahradě, to jí zůstalo doteď. Moje babička z otcovy strany pomáhala mému dědovi vést živnost. Byla hrozně hodná, měla zdravý nadhled nad věcmi. Umřela, když mi bylo šestnáct. Můj otec je hodný a obětavý, narodil se na vesnici a udělal vše proto, aby nemusel převzít živnost a dostat se někam jinam. Na gymplu nosil jeans a dlouhé vlasy. Fotil a vyvolával fotografie. Měl obličej, který vadil učitelkám. Na medicínu se mohli dostat pouze dva lidi z okresu- bez šance. Udělal jako nejlepší zkoušky. Na vojenské medicíně byl zavřený jako ve vězení. Teď je na nejvyšším postu, kde může ve svém zaměření v ČR být. Moje matka je moc hodná a obětavá, ale po svém otci zdědila pár nehezkých vlastností, které ji znepříjemňují život. Vystudovala ekonomii. Moje sestra se tento rok dostala v Praze na fildě jako nejlepší na dějiny umění a na estetiku. Má jiný přístup k věcem než já, dokáže se soustředit na učení, na knížky, taky je moc hodná. Můj pes, má svoji hlavu a je chytrý, je mu čtrnáct, taky je hodný. Já děti ještě nemám, ale chtěl bych mít.

Narodil jsem se 5. února 1988 v Českém Krumlově. Tam jsem nežil ani rok a přestěhovali jsme se s rodinou do Českých Budějovic. V první třídě jsem tam potkal ženu, první a na dlouhou dobu poslední, se kterou jsem se často vídal. Hráli jsme si s troly. Pamatuju si, že jsem dostal nové kolo a jezdil jsem s ním po sídlišti a všem jsem se jím chlubil. Jezdil jsem s rodiči každý víkend a prázdniny na chatu do přírody nebo k babičce. Jezdil jsem s nimi tak až do mé maturity.
Po skončení druhé třídy jsme se přestěhovali do Prahy na sídliště Černý Most. Našel jsem si tam několik kamarádů, hrával jsem s nimi pogy, jezdil na skateboardu a na bruslích. Jednou jsem o přestávce vypálil z plastový lžíce kus pudingu na jednoho kamaráda, ale puding skončil rozprsknutý na stropě. Museli tehdy vymalovat. Pamatuju si, že mi jednou kamarád řekl, že se občas chovám jako diktátor. Chodil jsem do ZUŠky na Prosek. Zamiloval jsem si malbu a neměl rád kresbu.
S žádnou ženou jsem nenavázal nějaký vztah. Chodil jsem do kroužku angličtiny. Hráli jsme si s angličáky a rozbil jsem okno. Některý děti se zvedly a běžely to žalovat učitelce.
Šestou třídu jsem začal studovat na Gymnáziu v Horních Počernicích. Líbily se mi spolužačky, ale byl jsem fyzicky opožděný a i v mnoha ohledech jsem se choval jako dítě, takže bez šance. V první den školy jsem obsadil místo v lavici s člověkem, se kterým jsem byl od té doby nejlepší kamarád a věřím, že to vzájemně funguje doteď. Sedli jsme si k sobě proto, že už jinde nebylo místo. Od té doby jsem si začal libovat být všude vzadu. Na gymnáziu jsem vytáčel učitelky svojí chybou, kterou jsem popsal výše. Stoický až nihilistický klid, buddhistický pohled někam na horizont, umění spánku s otevřenýma očima. Učebnice chemie byla pro mě obrázková knížka. Postihy za pozdní příchody, aktivitu v hodinách, neomluvené hodiny apod. Jedna spolužačka řekla mému kamarádovi, že kdyby měl někdo přijít do školy a všechny zabít, tak bych to byl já. Chodil jsem později do školy spíš proto, abych se pak mohl se spolužáky po škole stavit v hospodě. Měl jsem problém s tím, že jsem učitelům říkal do očí pravdu, kterou nechtěli slyšet, neměli mě rádi. Jediný člověk, se kterým jsem si tam z profesorského sboru rozuměl byl ředitel. Chodil jsem k němu do výtvarného kroužku malovat. Čím jsem starší, tak tím víc si vzpomínám na jeho slova, kterým jsem dřív nerozuměl.
Na druhém Gymnáziu v Čelákovicích, neboť jsem byl v septimě vyhozen z Horních Počernic kvůli reparátu z chemie a matiky, jsem již byl poučen a byl jsem zticha a snažil se vystupovat korektně. Myslel jsem si, že to bude v pořádku- omyl! Učitelka mě nenáviděla, cítila ze mě strach nebo já nevím prostě jsem ji něčím vadil a ona mě atakovala a ponižovala bezdůvodně. Zachovával jsem ale stoický klid, až se tomu spolužáci podivovali. Musel jsem jít po skončení hodiny k ní a říct: ,,Omlouvám se jestli ve vás něco vzbuzuju, ale já mám takový obličej a nemůžu za to, že vypadám nepřátelsky. Nechci být s váma ve sporu.“ Řekla sice ano, ale stejně se ještě během studia několikrát neovládla a zchladila si na mně žáhu. Chodíval jsem tam místo školy sám do místních hospod číst si knížku. Někdy jsem se cestou do školy rozhodnul nevystoupit z vlaku a jet do cizího města.
Dával jsem si přihlášku do Ústí nad Labem na Fakultu umění a designu do Ateliéru digitální media ke Štěpánce Šimlové a Martinovi Vančátovi. Na žádnou jinou školu jsem si tehdy ani později přihlášku nedával. Na tuhle školu mě přivedl můj spolužák z gymnázia a já už pak o jiné alternativě nepřemýšlel, protože jsem chtěl studovat s ním a na Prahu jsem si nevěřil. Nejlepší období v Ústí bylo přijímací řízení a pak začátek studia. V té době jsem toho o současném umění skoro nic nevěděl. Štěpánka mě nechtěla, řekla o mě že jsem divný. Chtěl mě ale Martin, zajímalo ho jak se budu vyvíjet. Každý ví, že jsem tam potkal svoji první životní lásku. Potkal jsem ji při zkouškách a pak za ni jezdil vlakem. Když jsem byl na zápisu ke studiu, tak mě Láska poslala k šípkům. Pamatuji si přesně jaký byl den. Myslel jsem si jaký to bude nový život po roce na “cizím“ gymnáziu. Že poznám nové přátele a budu žít s nimi bohémský život, že budu tvořit, studovat- poznávat, že tam budu mít lásku- prostě ten idylický studentský život jak jsem o něm četl v knížkách. Nestalo se ani jedno. Ústí se změnilo v past, v jizvu, která pálila čím dál tím více. Byla zima, první semestr. Vzpomínky na lásku zůstávaly v ulicích. Skoro každé místo mi ji připomínalo. Vždy když jsem přijel do Ústí, tak jsem byl naučený cestu od nádraží k jejím dveřím. A teď jsem po té cestě jít nemohl, nohy chtěly ale hlava říkala ne! Ateliér jsme měli ve druhém patře ve starší budově ve středu města. Často jsem se díval z okna a pozoroval jsem ulici jestli ji tam náhodou nezahlédnu, párkrát se mi to podařilo.

Místo Štěpánky dostal Pavel Kopřiva. Poprvé co jsme se s ním viděli tak jsme byli v šoku a zklamaní z toho, že nemáme Štěpánku. Myslel jsem, že na vysoké škole to bude jiné, že tam bude inteligentní profesor na úrovni- Omyl! Místo toho, aby se zeptal jak se máš? Co cítíš? Proč to takhle děláš? Proč to chceš takhle udělat? Tak místo toho mlel o formách a o tom jak být úspěšný. Jak vytvořit tu věc co nejdokonaleji aby byla “současná“. Nemohli jsme se podívat sobě do očí, tak jako se dva psi nemůžou vystát. Nezajímalo ho proč, ale co. Sám vyprázdněný bez nápadů a schopností, s titulem PhD se kterým se nám chlubil. Kariérista, egoista, člověk kterému nejde o poznání. Chtěl po studentech hotovou věc, která by se mohla v rukavičkách odnést do galerie. Bez instituce a bez titulu by ho nikdo nevystavil. Na první klauzuru jsem udělal bustu. Přišli novináři a ptali se jeho co mají vyfotit. Řekl jim, že práci kamaráda. Pak vyfotili i tu mou a vyšlo to v novinách. Seděl jsem pak s ním a se spolužáky a přišla řeč na to co fotili. Když zjistil, že fotili i to moje dílo, tak na to řekl naprosto vážně: ,, To jste to nemohli něčím zakrýt? Teď si on nás budou myslet, že jsme robotí ateliér“ Neřekl jsem na to nic, jen jsem se mu podíval do očí. Myslel jsem si, že když neudělám letní klauzury, že se dají opakovat. Dokonce jsem to i četl ve studijním řádu. Ale omyl- někde tam bylo, že v prváku mě vyhodit můžou. Zdály se mi předtím sny, jako že se na mě ostatní domlouvají a chtějí mě vyhodit. Ten půjde z kola ven! Toho tady nechceme! Vadíš nám! Jdi pryč. Stalo se přesně tak. Jeden musel z kola ven a byl jsem to jako vždy já.
V té době jsem fotil s modelkama, chtěl jsem se stát fashion fotografem a majitelem modelingové agentury, prohánět se červeným Ferrari ulicemi New Yorku s blondýnkou vedle sebe. Vydělat si na svoje živobytí, být nezávislý a v klidu tvořit. Jeden večer v baru, vedle sebe nádherný holky, šampaňský teklo proudem, vše o čem si chlapi nechávají zdát. Já se najednou na sebe podíval z výšky a řekl si, tohle jsi přece už jednou viděl ve svých předvídavích snech, je tohle to co opravdu chceš? Vstal jsem a odešel odtamtud.
Druhý školní rok. Pan profesor Vojtěchovský mě zachránil od vyhazovu ze školy a přijal mě do svého ateliéru Reklamní fotografie. Umělci odstrčeni ze středu malého města na okraj. Ze staré budovy, která měla svoje kouzlo a fluidum, přesunuti do nové přestavené nemocnice. Starou budovu dostala zdravotnická fakulta. Kampus- člověk potkává studenty z jiných fakult. Cigarety na balkonu ve výšce, ve stavu kocoviny, bál jsem se, že jednou skočím dolů. Nádherný výhled do krajiny. Ústí- jizva v krásné krajině. Jediná galerie ve městě přesunuta na okraj. Jel jsem do Ústí, abych tam měl přednášky- polovina jich odpadla, profesoři to ani nedali vedět na net. Najednou díry v rozvrhu. V Praze bych se sešel s kamarádem a domluvil se na našem společném projektu, nebo si zašel na výstavu nebo… napadá mě spousta možností. V Ústí není nic. Bydlet tam na koleji rovná se sebevraždě. Jet do Ústí, na okraj okresního města na severu čech na jeden den a pak se vrátit na vernisáž do Prahy, do uměleckého centra ČR. Vedoucí ateliéru na nás neměl moc času, protože byl na poradách. Technika v ateliéru k zapůjčení na úrovni Rumunska. Několikrát se mi stalo, že jsem přišel na nějakou přednášku a věděl jsem o daném tématu více než vyučující- nedávno vyšlý student téže fakulty. Co se mi líbilo byla svobodná atmosféra DIY- do it yourself. Taková factory, postav si svojí školu.
Moje nejsilnější tvůrčí období přišlo s koupí digitální zrcadlovky s funkcí nahrávání videa v revoluční kvalitě. Přešel jsem z fotky na video. Využíval jsem ho k zaznamenávání, těd už můžu říct, svého individuačního procesu. Tvořil jsem intuitivně, nevědomě, bez nějakého konceptu, scénáře, jen jsem zaznamenával svůj život, svoje chování a pak ve střihu se tomu snažil dát nějakou formu/smysl. Video mi pomohlo k tomu, abych odhalil svoji chybu, kterou popisuju na začátku textu. Také mi k tomu pomohl tento blog.
“Myslím, že kdybych zůstal v ateliéru, tak si nikdy nemůžeme řict mezi sebou věci třeba jako teď.“ Odešel jsem proto, že o tom ostatní lidi vtipkovali- Třeba na vrátnici, když jsem stěhoval věci do auta, tak jsem řekl, že už se nevrátím (s klíčema) a paní řekla: „No já myslela, že nás opouštíte úplně, že končíte studium:)“ No a takových bylo víc a člověk si s tou myšlenkou pomalu začal zahrávat a líbilo se mi to! Jednou v zimě jsem v kocovině přijel do školy a řekl jsem panu Vojtěchovskému, že končím, ale pak jsem si to rozmyslel po pár hodinách a omluvil se mu. Neodešel jsem ani tak z reálných důvodů jako spíš z intuice.

Volal jsem na studijní, jestli mě už vyhodili a kdy mi přijde dopis: Paní se mě ptala, jestli chci ukončit studium na vlastní žádost nebo jestli se mám nechat vyhodit, že papír je už připraven k odeslání. Řekl jsem jí, že chci na vlastní žádost. Pak jsem ji zavolal zpátky a řekl, že se chci nechat vyhodit, že si to dám do rámu nad stůl v mé pracovně vedle důtek, dvojek z chování a reparátů z gymnázia. Pana profesora Vojtěchovského si moc vážím a mrzí mě, že jsem ho takhle zradil.
Tímto tak nějak končím tento životopis a zároveň je to poslední příspěvek na tomto blogu, na kterém je toto období mého života ve vzpomínkách zachyceno. Nastane teď nové období, nový blog, ale hlavně doufám, že starý nový já!

Proč se hlásím na AVU?

To jestli má přijetí či nepřijetí na akademii pro mě nějaký zásadní význam ukáže jen čas. Co ale už vím teď je to, že se umělecké tvorby nezbavím a že mě neopustí. Stalo se to mou součástí, sžilo se se mnou, v poslední době nevím kdy tvořím a kdy žiju. Bylo to pro mne a vždycky bude nástrojem poznávání sebe a okolního světa. Asi jako nejdůležitější důvod vidím to, že tvořím věci, který jsou někdy dost společensky na hraně, zasahuju lidem do soukromí apod. Jako student akademie bych měl menší strach, že mě společnost bude linčovat. Díky kouzelnému slovu “student AVU“ můžu získat povolení do míst kam bych se jinak nedostal, také účastnit se projektů apod.
Druhý a vlastně první důležitý důvod jsou moji rodiče, kteří do mě investují nemalé částky a přijetím na akademii bych ulehčil jejich starostem. Určitě mi to může zjednodušit můj současný život. Bydlím teď na okraji Prahy v domku v přírodě s rodinou. Trávím zde skoro celý čas ve virtuálním světě na internetu. Díky studiu bych se dostal více do centra mezi lidi a mohl mít zázemí na akademii. Takhle jsem odkázaný jen na hospody. V souvislosti s tím taky řeším problém ateliéru- místa, kde bych mohl tvořit s lidma, protože domů si je tahat je blbý a hlavně je to daleko. Taky bych rád využil zahraniční stáže, protože cítím, že musím podniknout cestu do zahraničí. Další důvod je prezentace svých děl, s takovou institucí za zády lépe najdu výstavní prostor, lépe najdu diváka. Prostě vše je jednodušší s takovou ochrannou rukou. V neposlední řadě nepokrytě přiznávám, že také kvůli svému Egu.

Proč se hlásím do ateliéru Nová media I a II?

Protože je to ateliér, kde mohu pracovat s různými formami. V poslední době jsem tvořil především digitální fotografie a video, ale dělal jsem i interaktivní sochu. Jako nástroj používám počítač. Moje nejbližší budoucí práce budou směřovat do virtuálního prostoru. Dále v nejbližší době plánuji spolupráci s HAMU v konceptu interaktivního divadelního představení. Taky bych se chtěl vrátil k malbě a ke klasickým technikám.

Odborné znalosti:

velmi dobrá- nadstandartní znalost PC a PC periferií
SW: Adobe CS 4- Premiere, After Effects, Photoshop, Flash, Dreamweaver
HW: umím postavit počítač, umím rychle se naučit zacházet s elektronickými přístroji
aktuální nástroj pro foto a video: Fullframe digitální zrcadlovka Canon 5D MARKII, video ve fullHD rozlišení, stereo mikrofon, vlastnoručně sestavený “flying“ steadicam Merlin Type a steadicam pro snímání obličeje, notebook.
anglický a německý jazyk, řidičský průkaz skupiny B

moje portfolio prací: http://martinpavel.com
blog: http://studioprague.blogspot.com
profil na facebooku: http://facebook.com/studioprague
-------------------------------------------------------------------
V Praze dne 29. listopadu 2009"