Jsou to 3 měsíce co jsem učinil svoje první přiznání. Bohužel ho musím udělat znova.
Zatraceně proč?!!!
Praha 14. října.
Když se mi poprvé podívala do očí, jako kdyby mě prohlídla, jako kdybych byl nahý. Bylo pro mě těžký to vydržet, jen málo žen se takhle dovede dívat. Přitahovala mě nejen očima- její mluva, mlčení, úsměv, jako kdyby o mě věděla všechno...
Nevydržel jsem to a objednal dvakrát vodku. Jednou pro ni. Pak další... předtím jsem měl dvě piva takže jsem byl po těch vodkách ještě normální. Ale pak...
přišlo pár piv v Hany Bany, v Chapeau Rouge nám nenalili, skončili jsme v nonstopáči na národce... další piva.. Join Us! Přisedl si k nám opilý fin a bavili jsme se anglicky. Vyjížděl po ni. Začal jsem situaci ironizovat, chtěl jsem ji s ním vyměnit za pivo, říkal jsem že je moje manželka, že jsme se seznámili na pláži a že si pamatuju písek v její vagině. Myslel jsem to jako nadsázku... ale nepochopila to tak jak jsem to tehdy myslel. Jako kdyby moje slova, moje tělo ovládl někdo jiný, mysl a touha chtěla abych se s ní sblížil, ale někdo něco ve mě se ji chtělo zbavit, vzdalovalo mě to od ní. Jedna strana ta toužící ji chtěla ale něco samovolného nad čím nemám kontrolu zařídilo to, že jsem ji ranil. Byla zajímavá, byla jiná, byla krásná, líbila se mi, chtěl jsem ji ale něco zařídilo že je zase pryč.
Uvědomil jsem si, že jsem si z tohoto udělal nevědomě mechanismus svý tvorby- zranit někoho, nejčastěji ženu, ale i muže se kterými bych chtěl být kamarád. A pak v nezájmu, zavržení, trýzni, samotě, žalu, sebelítosti a v sebenenávidění tvořit s touhou po navrácení se k lidem. Tvořím proto abych se vykoupil ze svých hříchů? Nebo zapomněl? Sublimoval nenávist? A nebo jen kvůli tomu abych se zase dostal k člověku, kterého v opilosti opět zničím, vysaju, raním aby se kruh opakoval? A je to opravdu jen v opilosti nebo to podvědomě nevědomě dělám střízlivý? Co když někdy někoho raním tak, že si vezme život? Můžou slova zabíjet?
Už nikdy alkohol!Nikdy! Je to v mém těle smrtící zbraň, kyanid který zabíjí mě i ostatní kolem.
Cestou domů metrem pár sedadel proti mně seděl muž v teniskách a extrémně vychrtlím pasem obtočený páskem a s modrou kostičkovanou košilí a žlutými kalhotami a ponožkami. Měl brýle- tenké obroučky. Mířil přímo na mě rozřaseným deštníkem a na něm měl pytlík s houskama. Vyndal jsem svůj deštník bez obalu a namířil ho na něj stejně tak, díval jsem se mu do očí. Vydržel jsem to jen pár minut. Byl šílenější a taky starši. Vystoupil na Střížkově ale já ho tam viděl až do Letňan.
Vzpomínám si na ranní cestu dva dny zpět. Jel jsem opilý a usínal jsem v autobuse na sedačce. Seděl jsem zrovna v místě kde byly sedačky naproti mě otočený proti mně. Vždycky když jsem otevřel oči, tak jsem viděl jak se na mě dívají lidé co jedou do práce. Bylo to šílené. Drtili mě svou tíhou.
Polní cestou k domu za sněžení a vichru jsem dostal nápad na další videoart:
já s někým vedu dialog a natáčí to kamera na stativu. Je tam televize v záběru. Pak se do televize pustí záznam toho dialogu a vedeme dialog a přitom se díváme na ten záznam v televizi- bavíme se nejspíše o tom. Opět to celé natáčí kamera. Ten záznam se pustí do televizoru a opět vedeme dialog a zase to natáčí kamera. Jsme uvězněni v zacykleném obraze, uvězněni ve vlastní realitě.
Chtěl bych mluvit s ďáblem.
------------------------------
15. října 9:30, Praha
dodatek: ďábel bude zrcadlo
