9 years ago
Thursday, September 8, 2011
Monday, November 30, 2009
new blog adress
My new blog adress is: http://studioprague2.blogspot.com
Please re-tune.
This blog will be still visible.
Thanks
Nová adresa blogu je: http://studioprague2.blogspot.com
Tento blog zůstane zachován.
díky
Please re-tune.
This blog will be still visible.
Thanks
Nová adresa blogu je: http://studioprague2.blogspot.com
Tento blog zůstane zachován.
díky
CV for AVU
Životopis, který jsem dnes přiložil, jak je povinností, k přihlášce na AVU.
"Životopis- Martin Pavel
KONEČNĚ mně došlo, kde je chyba.
City-light plakát na tramvajové zastávce svítí do tmy: Sedím u stolu v kavárně s nádhernou ženou. Dívám se do sklenice s nahnědlou tekutinou. Nad tím nápis: “We have a great time together. Martin's Whiskey.“
Chyba je ve MNĚ.
Napsala mi: „Tváříš se jako kdybys spolknul celou moudrost světa a nenecháš si to vytlouct z hlavy.“ Tu noc jsem nespal. Poslední kapka do kalichu hořkosti, který jsem následně vypil až do dna. Na dně jsem uviděl všechny ty lidi, kterým jsem ublížil, o které jsem přišel, které jsem ztratil. A skrze dno jsem viděl sebe jako zrůdu. Díky těmto mým projevům mé chyby: cítit se jako ten nejlepší, vždycky mít poslední slovo, na všechno odpověď, nenechat si poradit, nedávat prostor druhým lidem, mluvit mluvit bláboly-neumět mlčet, vždy vítězit, radit, myslet na sebe, cítit se ukřivděný, řešit sám sebe.
Musel jsem se vrátit do své minulosti, zrekapitulovat si svůj život.
Nejdřív jsem si říkal, že je blbý psát takhle o sobě, o mých předcích, o kamarádech, o svých láskách, a ostatních lidech, ale co, stejnak budem jednou všichni mrtví a nikdo jiný to za mě neudělá. Štve mě, že musím být stručný. Jednou toho napíšu o svých předcích a své minulosti víc.
Jsem Martin Pavel a řeknu Vám svůj příběh.
Můj děda z matčiny strany byl hrozně hodný a obětavý člověk. Měl výtvarný talent a taky zručnost DIY- talent kutilství. Bohužel ale měl jednu špatnou vlastnost, nebo spíš chybu. Lidi ho za to neměli rádi, nechodili s ním do hospody. Za vším viděl nějakou zradu a že on všemu rozumí nejlíp a všem radil. Umřel, když mi bylo osm let. Můj druhý děda, z otcovy strany, byl z řeznické rodiny a měli hospodu na malé vesnici. Jeho otec, můj praděda, byl vazba, za nacistů chodil tajně porážet dobytek. On byl ale subtilnější a tak si pořídil od nošení těžkých břemen zkřivení páteře. Dostal se v masokombinátu na pozici, kde byl nad lidma co měli vysokou školu. Po večerech škrabal maso z kostí, ale měli auto a dokázal se skvěle oblíct. Umřel, když mi bylo pět. Moje babička z matčiny strany je ještě na živu. Je moc hodná. Byla vychovávaná v buržoazním duchu. Za komunistů bydlela v domě s mým dědou, který jim sebrali. Dělala zdrav. sestru a pak v domově důchodců. Jinak trávila volný čas na zahradě, to jí zůstalo doteď. Moje babička z otcovy strany pomáhala mému dědovi vést živnost. Byla hrozně hodná, měla zdravý nadhled nad věcmi. Umřela, když mi bylo šestnáct. Můj otec je hodný a obětavý, narodil se na vesnici a udělal vše proto, aby nemusel převzít živnost a dostat se někam jinam. Na gymplu nosil jeans a dlouhé vlasy. Fotil a vyvolával fotografie. Měl obličej, který vadil učitelkám. Na medicínu se mohli dostat pouze dva lidi z okresu- bez šance. Udělal jako nejlepší zkoušky. Na vojenské medicíně byl zavřený jako ve vězení. Teď je na nejvyšším postu, kde může ve svém zaměření v ČR být. Moje matka je moc hodná a obětavá, ale po svém otci zdědila pár nehezkých vlastností, které ji znepříjemňují život. Vystudovala ekonomii. Moje sestra se tento rok dostala v Praze na fildě jako nejlepší na dějiny umění a na estetiku. Má jiný přístup k věcem než já, dokáže se soustředit na učení, na knížky, taky je moc hodná. Můj pes, má svoji hlavu a je chytrý, je mu čtrnáct, taky je hodný. Já děti ještě nemám, ale chtěl bych mít.
Narodil jsem se 5. února 1988 v Českém Krumlově. Tam jsem nežil ani rok a přestěhovali jsme se s rodinou do Českých Budějovic. V první třídě jsem tam potkal ženu, první a na dlouhou dobu poslední, se kterou jsem se často vídal. Hráli jsme si s troly. Pamatuju si, že jsem dostal nové kolo a jezdil jsem s ním po sídlišti a všem jsem se jím chlubil. Jezdil jsem s rodiči každý víkend a prázdniny na chatu do přírody nebo k babičce. Jezdil jsem s nimi tak až do mé maturity.
Po skončení druhé třídy jsme se přestěhovali do Prahy na sídliště Černý Most. Našel jsem si tam několik kamarádů, hrával jsem s nimi pogy, jezdil na skateboardu a na bruslích. Jednou jsem o přestávce vypálil z plastový lžíce kus pudingu na jednoho kamaráda, ale puding skončil rozprsknutý na stropě. Museli tehdy vymalovat. Pamatuju si, že mi jednou kamarád řekl, že se občas chovám jako diktátor. Chodil jsem do ZUŠky na Prosek. Zamiloval jsem si malbu a neměl rád kresbu.
S žádnou ženou jsem nenavázal nějaký vztah. Chodil jsem do kroužku angličtiny. Hráli jsme si s angličáky a rozbil jsem okno. Některý děti se zvedly a běžely to žalovat učitelce.
Šestou třídu jsem začal studovat na Gymnáziu v Horních Počernicích. Líbily se mi spolužačky, ale byl jsem fyzicky opožděný a i v mnoha ohledech jsem se choval jako dítě, takže bez šance. V první den školy jsem obsadil místo v lavici s člověkem, se kterým jsem byl od té doby nejlepší kamarád a věřím, že to vzájemně funguje doteď. Sedli jsme si k sobě proto, že už jinde nebylo místo. Od té doby jsem si začal libovat být všude vzadu. Na gymnáziu jsem vytáčel učitelky svojí chybou, kterou jsem popsal výše. Stoický až nihilistický klid, buddhistický pohled někam na horizont, umění spánku s otevřenýma očima. Učebnice chemie byla pro mě obrázková knížka. Postihy za pozdní příchody, aktivitu v hodinách, neomluvené hodiny apod. Jedna spolužačka řekla mému kamarádovi, že kdyby měl někdo přijít do školy a všechny zabít, tak bych to byl já. Chodil jsem později do školy spíš proto, abych se pak mohl se spolužáky po škole stavit v hospodě. Měl jsem problém s tím, že jsem učitelům říkal do očí pravdu, kterou nechtěli slyšet, neměli mě rádi. Jediný člověk, se kterým jsem si tam z profesorského sboru rozuměl byl ředitel. Chodil jsem k němu do výtvarného kroužku malovat. Čím jsem starší, tak tím víc si vzpomínám na jeho slova, kterým jsem dřív nerozuměl.
Na druhém Gymnáziu v Čelákovicích, neboť jsem byl v septimě vyhozen z Horních Počernic kvůli reparátu z chemie a matiky, jsem již byl poučen a byl jsem zticha a snažil se vystupovat korektně. Myslel jsem si, že to bude v pořádku- omyl! Učitelka mě nenáviděla, cítila ze mě strach nebo já nevím prostě jsem ji něčím vadil a ona mě atakovala a ponižovala bezdůvodně. Zachovával jsem ale stoický klid, až se tomu spolužáci podivovali. Musel jsem jít po skončení hodiny k ní a říct: ,,Omlouvám se jestli ve vás něco vzbuzuju, ale já mám takový obličej a nemůžu za to, že vypadám nepřátelsky. Nechci být s váma ve sporu.“ Řekla sice ano, ale stejně se ještě během studia několikrát neovládla a zchladila si na mně žáhu. Chodíval jsem tam místo školy sám do místních hospod číst si knížku. Někdy jsem se cestou do školy rozhodnul nevystoupit z vlaku a jet do cizího města.
Dával jsem si přihlášku do Ústí nad Labem na Fakultu umění a designu do Ateliéru digitální media ke Štěpánce Šimlové a Martinovi Vančátovi. Na žádnou jinou školu jsem si tehdy ani později přihlášku nedával. Na tuhle školu mě přivedl můj spolužák z gymnázia a já už pak o jiné alternativě nepřemýšlel, protože jsem chtěl studovat s ním a na Prahu jsem si nevěřil. Nejlepší období v Ústí bylo přijímací řízení a pak začátek studia. V té době jsem toho o současném umění skoro nic nevěděl. Štěpánka mě nechtěla, řekla o mě že jsem divný. Chtěl mě ale Martin, zajímalo ho jak se budu vyvíjet. Každý ví, že jsem tam potkal svoji první životní lásku. Potkal jsem ji při zkouškách a pak za ni jezdil vlakem. Když jsem byl na zápisu ke studiu, tak mě Láska poslala k šípkům. Pamatuji si přesně jaký byl den. Myslel jsem si jaký to bude nový život po roce na “cizím“ gymnáziu. Že poznám nové přátele a budu žít s nimi bohémský život, že budu tvořit, studovat- poznávat, že tam budu mít lásku- prostě ten idylický studentský život jak jsem o něm četl v knížkách. Nestalo se ani jedno. Ústí se změnilo v past, v jizvu, která pálila čím dál tím více. Byla zima, první semestr. Vzpomínky na lásku zůstávaly v ulicích. Skoro každé místo mi ji připomínalo. Vždy když jsem přijel do Ústí, tak jsem byl naučený cestu od nádraží k jejím dveřím. A teď jsem po té cestě jít nemohl, nohy chtěly ale hlava říkala ne! Ateliér jsme měli ve druhém patře ve starší budově ve středu města. Často jsem se díval z okna a pozoroval jsem ulici jestli ji tam náhodou nezahlédnu, párkrát se mi to podařilo.
Místo Štěpánky dostal Pavel Kopřiva. Poprvé co jsme se s ním viděli tak jsme byli v šoku a zklamaní z toho, že nemáme Štěpánku. Myslel jsem, že na vysoké škole to bude jiné, že tam bude inteligentní profesor na úrovni- Omyl! Místo toho, aby se zeptal jak se máš? Co cítíš? Proč to takhle děláš? Proč to chceš takhle udělat? Tak místo toho mlel o formách a o tom jak být úspěšný. Jak vytvořit tu věc co nejdokonaleji aby byla “současná“. Nemohli jsme se podívat sobě do očí, tak jako se dva psi nemůžou vystát. Nezajímalo ho proč, ale co. Sám vyprázdněný bez nápadů a schopností, s titulem PhD se kterým se nám chlubil. Kariérista, egoista, člověk kterému nejde o poznání. Chtěl po studentech hotovou věc, která by se mohla v rukavičkách odnést do galerie. Bez instituce a bez titulu by ho nikdo nevystavil. Na první klauzuru jsem udělal bustu. Přišli novináři a ptali se jeho co mají vyfotit. Řekl jim, že práci kamaráda. Pak vyfotili i tu mou a vyšlo to v novinách. Seděl jsem pak s ním a se spolužáky a přišla řeč na to co fotili. Když zjistil, že fotili i to moje dílo, tak na to řekl naprosto vážně: ,, To jste to nemohli něčím zakrýt? Teď si on nás budou myslet, že jsme robotí ateliér“ Neřekl jsem na to nic, jen jsem se mu podíval do očí. Myslel jsem si, že když neudělám letní klauzury, že se dají opakovat. Dokonce jsem to i četl ve studijním řádu. Ale omyl- někde tam bylo, že v prváku mě vyhodit můžou. Zdály se mi předtím sny, jako že se na mě ostatní domlouvají a chtějí mě vyhodit. Ten půjde z kola ven! Toho tady nechceme! Vadíš nám! Jdi pryč. Stalo se přesně tak. Jeden musel z kola ven a byl jsem to jako vždy já.
V té době jsem fotil s modelkama, chtěl jsem se stát fashion fotografem a majitelem modelingové agentury, prohánět se červeným Ferrari ulicemi New Yorku s blondýnkou vedle sebe. Vydělat si na svoje živobytí, být nezávislý a v klidu tvořit. Jeden večer v baru, vedle sebe nádherný holky, šampaňský teklo proudem, vše o čem si chlapi nechávají zdát. Já se najednou na sebe podíval z výšky a řekl si, tohle jsi přece už jednou viděl ve svých předvídavích snech, je tohle to co opravdu chceš? Vstal jsem a odešel odtamtud.
Druhý školní rok. Pan profesor Vojtěchovský mě zachránil od vyhazovu ze školy a přijal mě do svého ateliéru Reklamní fotografie. Umělci odstrčeni ze středu malého města na okraj. Ze staré budovy, která měla svoje kouzlo a fluidum, přesunuti do nové přestavené nemocnice. Starou budovu dostala zdravotnická fakulta. Kampus- člověk potkává studenty z jiných fakult. Cigarety na balkonu ve výšce, ve stavu kocoviny, bál jsem se, že jednou skočím dolů. Nádherný výhled do krajiny. Ústí- jizva v krásné krajině. Jediná galerie ve městě přesunuta na okraj. Jel jsem do Ústí, abych tam měl přednášky- polovina jich odpadla, profesoři to ani nedali vedět na net. Najednou díry v rozvrhu. V Praze bych se sešel s kamarádem a domluvil se na našem společném projektu, nebo si zašel na výstavu nebo… napadá mě spousta možností. V Ústí není nic. Bydlet tam na koleji rovná se sebevraždě. Jet do Ústí, na okraj okresního města na severu čech na jeden den a pak se vrátit na vernisáž do Prahy, do uměleckého centra ČR. Vedoucí ateliéru na nás neměl moc času, protože byl na poradách. Technika v ateliéru k zapůjčení na úrovni Rumunska. Několikrát se mi stalo, že jsem přišel na nějakou přednášku a věděl jsem o daném tématu více než vyučující- nedávno vyšlý student téže fakulty. Co se mi líbilo byla svobodná atmosféra DIY- do it yourself. Taková factory, postav si svojí školu.
Moje nejsilnější tvůrčí období přišlo s koupí digitální zrcadlovky s funkcí nahrávání videa v revoluční kvalitě. Přešel jsem z fotky na video. Využíval jsem ho k zaznamenávání, těd už můžu říct, svého individuačního procesu. Tvořil jsem intuitivně, nevědomě, bez nějakého konceptu, scénáře, jen jsem zaznamenával svůj život, svoje chování a pak ve střihu se tomu snažil dát nějakou formu/smysl. Video mi pomohlo k tomu, abych odhalil svoji chybu, kterou popisuju na začátku textu. Také mi k tomu pomohl tento blog.
“Myslím, že kdybych zůstal v ateliéru, tak si nikdy nemůžeme řict mezi sebou věci třeba jako teď.“ Odešel jsem proto, že o tom ostatní lidi vtipkovali- Třeba na vrátnici, když jsem stěhoval věci do auta, tak jsem řekl, že už se nevrátím (s klíčema) a paní řekla: „No já myslela, že nás opouštíte úplně, že končíte studium:)“ No a takových bylo víc a člověk si s tou myšlenkou pomalu začal zahrávat a líbilo se mi to! Jednou v zimě jsem v kocovině přijel do školy a řekl jsem panu Vojtěchovskému, že končím, ale pak jsem si to rozmyslel po pár hodinách a omluvil se mu. Neodešel jsem ani tak z reálných důvodů jako spíš z intuice.
Volal jsem na studijní, jestli mě už vyhodili a kdy mi přijde dopis: Paní se mě ptala, jestli chci ukončit studium na vlastní žádost nebo jestli se mám nechat vyhodit, že papír je už připraven k odeslání. Řekl jsem jí, že chci na vlastní žádost. Pak jsem ji zavolal zpátky a řekl, že se chci nechat vyhodit, že si to dám do rámu nad stůl v mé pracovně vedle důtek, dvojek z chování a reparátů z gymnázia. Pana profesora Vojtěchovského si moc vážím a mrzí mě, že jsem ho takhle zradil.
Tímto tak nějak končím tento životopis a zároveň je to poslední příspěvek na tomto blogu, na kterém je toto období mého života ve vzpomínkách zachyceno. Nastane teď nové období, nový blog, ale hlavně doufám, že starý nový já!
Proč se hlásím na AVU?
To jestli má přijetí či nepřijetí na akademii pro mě nějaký zásadní význam ukáže jen čas. Co ale už vím teď je to, že se umělecké tvorby nezbavím a že mě neopustí. Stalo se to mou součástí, sžilo se se mnou, v poslední době nevím kdy tvořím a kdy žiju. Bylo to pro mne a vždycky bude nástrojem poznávání sebe a okolního světa. Asi jako nejdůležitější důvod vidím to, že tvořím věci, který jsou někdy dost společensky na hraně, zasahuju lidem do soukromí apod. Jako student akademie bych měl menší strach, že mě společnost bude linčovat. Díky kouzelnému slovu “student AVU“ můžu získat povolení do míst kam bych se jinak nedostal, také účastnit se projektů apod.
Druhý a vlastně první důležitý důvod jsou moji rodiče, kteří do mě investují nemalé částky a přijetím na akademii bych ulehčil jejich starostem. Určitě mi to může zjednodušit můj současný život. Bydlím teď na okraji Prahy v domku v přírodě s rodinou. Trávím zde skoro celý čas ve virtuálním světě na internetu. Díky studiu bych se dostal více do centra mezi lidi a mohl mít zázemí na akademii. Takhle jsem odkázaný jen na hospody. V souvislosti s tím taky řeším problém ateliéru- místa, kde bych mohl tvořit s lidma, protože domů si je tahat je blbý a hlavně je to daleko. Taky bych rád využil zahraniční stáže, protože cítím, že musím podniknout cestu do zahraničí. Další důvod je prezentace svých děl, s takovou institucí za zády lépe najdu výstavní prostor, lépe najdu diváka. Prostě vše je jednodušší s takovou ochrannou rukou. V neposlední řadě nepokrytě přiznávám, že také kvůli svému Egu.
Proč se hlásím do ateliéru Nová media I a II?
Protože je to ateliér, kde mohu pracovat s různými formami. V poslední době jsem tvořil především digitální fotografie a video, ale dělal jsem i interaktivní sochu. Jako nástroj používám počítač. Moje nejbližší budoucí práce budou směřovat do virtuálního prostoru. Dále v nejbližší době plánuji spolupráci s HAMU v konceptu interaktivního divadelního představení. Taky bych se chtěl vrátil k malbě a ke klasickým technikám.
Odborné znalosti:
velmi dobrá- nadstandartní znalost PC a PC periferií
SW: Adobe CS 4- Premiere, After Effects, Photoshop, Flash, Dreamweaver
HW: umím postavit počítač, umím rychle se naučit zacházet s elektronickými přístroji
aktuální nástroj pro foto a video: Fullframe digitální zrcadlovka Canon 5D MARKII, video ve fullHD rozlišení, stereo mikrofon, vlastnoručně sestavený “flying“ steadicam Merlin Type a steadicam pro snímání obličeje, notebook.
anglický a německý jazyk, řidičský průkaz skupiny B
moje portfolio prací: http://martinpavel.com
blog: http://studioprague.blogspot.com
profil na facebooku: http://facebook.com/studioprague
-------------------------------------------------------------------
V Praze dne 29. listopadu 2009"
"Životopis- Martin Pavel
KONEČNĚ mně došlo, kde je chyba.
City-light plakát na tramvajové zastávce svítí do tmy: Sedím u stolu v kavárně s nádhernou ženou. Dívám se do sklenice s nahnědlou tekutinou. Nad tím nápis: “We have a great time together. Martin's Whiskey.“
Chyba je ve MNĚ.
Napsala mi: „Tváříš se jako kdybys spolknul celou moudrost světa a nenecháš si to vytlouct z hlavy.“ Tu noc jsem nespal. Poslední kapka do kalichu hořkosti, který jsem následně vypil až do dna. Na dně jsem uviděl všechny ty lidi, kterým jsem ublížil, o které jsem přišel, které jsem ztratil. A skrze dno jsem viděl sebe jako zrůdu. Díky těmto mým projevům mé chyby: cítit se jako ten nejlepší, vždycky mít poslední slovo, na všechno odpověď, nenechat si poradit, nedávat prostor druhým lidem, mluvit mluvit bláboly-neumět mlčet, vždy vítězit, radit, myslet na sebe, cítit se ukřivděný, řešit sám sebe.
Musel jsem se vrátit do své minulosti, zrekapitulovat si svůj život.
Nejdřív jsem si říkal, že je blbý psát takhle o sobě, o mých předcích, o kamarádech, o svých láskách, a ostatních lidech, ale co, stejnak budem jednou všichni mrtví a nikdo jiný to za mě neudělá. Štve mě, že musím být stručný. Jednou toho napíšu o svých předcích a své minulosti víc.
Jsem Martin Pavel a řeknu Vám svůj příběh.
Můj děda z matčiny strany byl hrozně hodný a obětavý člověk. Měl výtvarný talent a taky zručnost DIY- talent kutilství. Bohužel ale měl jednu špatnou vlastnost, nebo spíš chybu. Lidi ho za to neměli rádi, nechodili s ním do hospody. Za vším viděl nějakou zradu a že on všemu rozumí nejlíp a všem radil. Umřel, když mi bylo osm let. Můj druhý děda, z otcovy strany, byl z řeznické rodiny a měli hospodu na malé vesnici. Jeho otec, můj praděda, byl vazba, za nacistů chodil tajně porážet dobytek. On byl ale subtilnější a tak si pořídil od nošení těžkých břemen zkřivení páteře. Dostal se v masokombinátu na pozici, kde byl nad lidma co měli vysokou školu. Po večerech škrabal maso z kostí, ale měli auto a dokázal se skvěle oblíct. Umřel, když mi bylo pět. Moje babička z matčiny strany je ještě na živu. Je moc hodná. Byla vychovávaná v buržoazním duchu. Za komunistů bydlela v domě s mým dědou, který jim sebrali. Dělala zdrav. sestru a pak v domově důchodců. Jinak trávila volný čas na zahradě, to jí zůstalo doteď. Moje babička z otcovy strany pomáhala mému dědovi vést živnost. Byla hrozně hodná, měla zdravý nadhled nad věcmi. Umřela, když mi bylo šestnáct. Můj otec je hodný a obětavý, narodil se na vesnici a udělal vše proto, aby nemusel převzít živnost a dostat se někam jinam. Na gymplu nosil jeans a dlouhé vlasy. Fotil a vyvolával fotografie. Měl obličej, který vadil učitelkám. Na medicínu se mohli dostat pouze dva lidi z okresu- bez šance. Udělal jako nejlepší zkoušky. Na vojenské medicíně byl zavřený jako ve vězení. Teď je na nejvyšším postu, kde může ve svém zaměření v ČR být. Moje matka je moc hodná a obětavá, ale po svém otci zdědila pár nehezkých vlastností, které ji znepříjemňují život. Vystudovala ekonomii. Moje sestra se tento rok dostala v Praze na fildě jako nejlepší na dějiny umění a na estetiku. Má jiný přístup k věcem než já, dokáže se soustředit na učení, na knížky, taky je moc hodná. Můj pes, má svoji hlavu a je chytrý, je mu čtrnáct, taky je hodný. Já děti ještě nemám, ale chtěl bych mít.
Narodil jsem se 5. února 1988 v Českém Krumlově. Tam jsem nežil ani rok a přestěhovali jsme se s rodinou do Českých Budějovic. V první třídě jsem tam potkal ženu, první a na dlouhou dobu poslední, se kterou jsem se často vídal. Hráli jsme si s troly. Pamatuju si, že jsem dostal nové kolo a jezdil jsem s ním po sídlišti a všem jsem se jím chlubil. Jezdil jsem s rodiči každý víkend a prázdniny na chatu do přírody nebo k babičce. Jezdil jsem s nimi tak až do mé maturity.
Po skončení druhé třídy jsme se přestěhovali do Prahy na sídliště Černý Most. Našel jsem si tam několik kamarádů, hrával jsem s nimi pogy, jezdil na skateboardu a na bruslích. Jednou jsem o přestávce vypálil z plastový lžíce kus pudingu na jednoho kamaráda, ale puding skončil rozprsknutý na stropě. Museli tehdy vymalovat. Pamatuju si, že mi jednou kamarád řekl, že se občas chovám jako diktátor. Chodil jsem do ZUŠky na Prosek. Zamiloval jsem si malbu a neměl rád kresbu.
S žádnou ženou jsem nenavázal nějaký vztah. Chodil jsem do kroužku angličtiny. Hráli jsme si s angličáky a rozbil jsem okno. Některý děti se zvedly a běžely to žalovat učitelce.
Šestou třídu jsem začal studovat na Gymnáziu v Horních Počernicích. Líbily se mi spolužačky, ale byl jsem fyzicky opožděný a i v mnoha ohledech jsem se choval jako dítě, takže bez šance. V první den školy jsem obsadil místo v lavici s člověkem, se kterým jsem byl od té doby nejlepší kamarád a věřím, že to vzájemně funguje doteď. Sedli jsme si k sobě proto, že už jinde nebylo místo. Od té doby jsem si začal libovat být všude vzadu. Na gymnáziu jsem vytáčel učitelky svojí chybou, kterou jsem popsal výše. Stoický až nihilistický klid, buddhistický pohled někam na horizont, umění spánku s otevřenýma očima. Učebnice chemie byla pro mě obrázková knížka. Postihy za pozdní příchody, aktivitu v hodinách, neomluvené hodiny apod. Jedna spolužačka řekla mému kamarádovi, že kdyby měl někdo přijít do školy a všechny zabít, tak bych to byl já. Chodil jsem později do školy spíš proto, abych se pak mohl se spolužáky po škole stavit v hospodě. Měl jsem problém s tím, že jsem učitelům říkal do očí pravdu, kterou nechtěli slyšet, neměli mě rádi. Jediný člověk, se kterým jsem si tam z profesorského sboru rozuměl byl ředitel. Chodil jsem k němu do výtvarného kroužku malovat. Čím jsem starší, tak tím víc si vzpomínám na jeho slova, kterým jsem dřív nerozuměl.
Na druhém Gymnáziu v Čelákovicích, neboť jsem byl v septimě vyhozen z Horních Počernic kvůli reparátu z chemie a matiky, jsem již byl poučen a byl jsem zticha a snažil se vystupovat korektně. Myslel jsem si, že to bude v pořádku- omyl! Učitelka mě nenáviděla, cítila ze mě strach nebo já nevím prostě jsem ji něčím vadil a ona mě atakovala a ponižovala bezdůvodně. Zachovával jsem ale stoický klid, až se tomu spolužáci podivovali. Musel jsem jít po skončení hodiny k ní a říct: ,,Omlouvám se jestli ve vás něco vzbuzuju, ale já mám takový obličej a nemůžu za to, že vypadám nepřátelsky. Nechci být s váma ve sporu.“ Řekla sice ano, ale stejně se ještě během studia několikrát neovládla a zchladila si na mně žáhu. Chodíval jsem tam místo školy sám do místních hospod číst si knížku. Někdy jsem se cestou do školy rozhodnul nevystoupit z vlaku a jet do cizího města.
Dával jsem si přihlášku do Ústí nad Labem na Fakultu umění a designu do Ateliéru digitální media ke Štěpánce Šimlové a Martinovi Vančátovi. Na žádnou jinou školu jsem si tehdy ani později přihlášku nedával. Na tuhle školu mě přivedl můj spolužák z gymnázia a já už pak o jiné alternativě nepřemýšlel, protože jsem chtěl studovat s ním a na Prahu jsem si nevěřil. Nejlepší období v Ústí bylo přijímací řízení a pak začátek studia. V té době jsem toho o současném umění skoro nic nevěděl. Štěpánka mě nechtěla, řekla o mě že jsem divný. Chtěl mě ale Martin, zajímalo ho jak se budu vyvíjet. Každý ví, že jsem tam potkal svoji první životní lásku. Potkal jsem ji při zkouškách a pak za ni jezdil vlakem. Když jsem byl na zápisu ke studiu, tak mě Láska poslala k šípkům. Pamatuji si přesně jaký byl den. Myslel jsem si jaký to bude nový život po roce na “cizím“ gymnáziu. Že poznám nové přátele a budu žít s nimi bohémský život, že budu tvořit, studovat- poznávat, že tam budu mít lásku- prostě ten idylický studentský život jak jsem o něm četl v knížkách. Nestalo se ani jedno. Ústí se změnilo v past, v jizvu, která pálila čím dál tím více. Byla zima, první semestr. Vzpomínky na lásku zůstávaly v ulicích. Skoro každé místo mi ji připomínalo. Vždy když jsem přijel do Ústí, tak jsem byl naučený cestu od nádraží k jejím dveřím. A teď jsem po té cestě jít nemohl, nohy chtěly ale hlava říkala ne! Ateliér jsme měli ve druhém patře ve starší budově ve středu města. Často jsem se díval z okna a pozoroval jsem ulici jestli ji tam náhodou nezahlédnu, párkrát se mi to podařilo.
Místo Štěpánky dostal Pavel Kopřiva. Poprvé co jsme se s ním viděli tak jsme byli v šoku a zklamaní z toho, že nemáme Štěpánku. Myslel jsem, že na vysoké škole to bude jiné, že tam bude inteligentní profesor na úrovni- Omyl! Místo toho, aby se zeptal jak se máš? Co cítíš? Proč to takhle děláš? Proč to chceš takhle udělat? Tak místo toho mlel o formách a o tom jak být úspěšný. Jak vytvořit tu věc co nejdokonaleji aby byla “současná“. Nemohli jsme se podívat sobě do očí, tak jako se dva psi nemůžou vystát. Nezajímalo ho proč, ale co. Sám vyprázdněný bez nápadů a schopností, s titulem PhD se kterým se nám chlubil. Kariérista, egoista, člověk kterému nejde o poznání. Chtěl po studentech hotovou věc, která by se mohla v rukavičkách odnést do galerie. Bez instituce a bez titulu by ho nikdo nevystavil. Na první klauzuru jsem udělal bustu. Přišli novináři a ptali se jeho co mají vyfotit. Řekl jim, že práci kamaráda. Pak vyfotili i tu mou a vyšlo to v novinách. Seděl jsem pak s ním a se spolužáky a přišla řeč na to co fotili. Když zjistil, že fotili i to moje dílo, tak na to řekl naprosto vážně: ,, To jste to nemohli něčím zakrýt? Teď si on nás budou myslet, že jsme robotí ateliér“ Neřekl jsem na to nic, jen jsem se mu podíval do očí. Myslel jsem si, že když neudělám letní klauzury, že se dají opakovat. Dokonce jsem to i četl ve studijním řádu. Ale omyl- někde tam bylo, že v prváku mě vyhodit můžou. Zdály se mi předtím sny, jako že se na mě ostatní domlouvají a chtějí mě vyhodit. Ten půjde z kola ven! Toho tady nechceme! Vadíš nám! Jdi pryč. Stalo se přesně tak. Jeden musel z kola ven a byl jsem to jako vždy já.
V té době jsem fotil s modelkama, chtěl jsem se stát fashion fotografem a majitelem modelingové agentury, prohánět se červeným Ferrari ulicemi New Yorku s blondýnkou vedle sebe. Vydělat si na svoje živobytí, být nezávislý a v klidu tvořit. Jeden večer v baru, vedle sebe nádherný holky, šampaňský teklo proudem, vše o čem si chlapi nechávají zdát. Já se najednou na sebe podíval z výšky a řekl si, tohle jsi přece už jednou viděl ve svých předvídavích snech, je tohle to co opravdu chceš? Vstal jsem a odešel odtamtud.
Druhý školní rok. Pan profesor Vojtěchovský mě zachránil od vyhazovu ze školy a přijal mě do svého ateliéru Reklamní fotografie. Umělci odstrčeni ze středu malého města na okraj. Ze staré budovy, která měla svoje kouzlo a fluidum, přesunuti do nové přestavené nemocnice. Starou budovu dostala zdravotnická fakulta. Kampus- člověk potkává studenty z jiných fakult. Cigarety na balkonu ve výšce, ve stavu kocoviny, bál jsem se, že jednou skočím dolů. Nádherný výhled do krajiny. Ústí- jizva v krásné krajině. Jediná galerie ve městě přesunuta na okraj. Jel jsem do Ústí, abych tam měl přednášky- polovina jich odpadla, profesoři to ani nedali vedět na net. Najednou díry v rozvrhu. V Praze bych se sešel s kamarádem a domluvil se na našem společném projektu, nebo si zašel na výstavu nebo… napadá mě spousta možností. V Ústí není nic. Bydlet tam na koleji rovná se sebevraždě. Jet do Ústí, na okraj okresního města na severu čech na jeden den a pak se vrátit na vernisáž do Prahy, do uměleckého centra ČR. Vedoucí ateliéru na nás neměl moc času, protože byl na poradách. Technika v ateliéru k zapůjčení na úrovni Rumunska. Několikrát se mi stalo, že jsem přišel na nějakou přednášku a věděl jsem o daném tématu více než vyučující- nedávno vyšlý student téže fakulty. Co se mi líbilo byla svobodná atmosféra DIY- do it yourself. Taková factory, postav si svojí školu.
Moje nejsilnější tvůrčí období přišlo s koupí digitální zrcadlovky s funkcí nahrávání videa v revoluční kvalitě. Přešel jsem z fotky na video. Využíval jsem ho k zaznamenávání, těd už můžu říct, svého individuačního procesu. Tvořil jsem intuitivně, nevědomě, bez nějakého konceptu, scénáře, jen jsem zaznamenával svůj život, svoje chování a pak ve střihu se tomu snažil dát nějakou formu/smysl. Video mi pomohlo k tomu, abych odhalil svoji chybu, kterou popisuju na začátku textu. Také mi k tomu pomohl tento blog.
“Myslím, že kdybych zůstal v ateliéru, tak si nikdy nemůžeme řict mezi sebou věci třeba jako teď.“ Odešel jsem proto, že o tom ostatní lidi vtipkovali- Třeba na vrátnici, když jsem stěhoval věci do auta, tak jsem řekl, že už se nevrátím (s klíčema) a paní řekla: „No já myslela, že nás opouštíte úplně, že končíte studium:)“ No a takových bylo víc a člověk si s tou myšlenkou pomalu začal zahrávat a líbilo se mi to! Jednou v zimě jsem v kocovině přijel do školy a řekl jsem panu Vojtěchovskému, že končím, ale pak jsem si to rozmyslel po pár hodinách a omluvil se mu. Neodešel jsem ani tak z reálných důvodů jako spíš z intuice.
Volal jsem na studijní, jestli mě už vyhodili a kdy mi přijde dopis: Paní se mě ptala, jestli chci ukončit studium na vlastní žádost nebo jestli se mám nechat vyhodit, že papír je už připraven k odeslání. Řekl jsem jí, že chci na vlastní žádost. Pak jsem ji zavolal zpátky a řekl, že se chci nechat vyhodit, že si to dám do rámu nad stůl v mé pracovně vedle důtek, dvojek z chování a reparátů z gymnázia. Pana profesora Vojtěchovského si moc vážím a mrzí mě, že jsem ho takhle zradil.
Tímto tak nějak končím tento životopis a zároveň je to poslední příspěvek na tomto blogu, na kterém je toto období mého života ve vzpomínkách zachyceno. Nastane teď nové období, nový blog, ale hlavně doufám, že starý nový já!
Proč se hlásím na AVU?
To jestli má přijetí či nepřijetí na akademii pro mě nějaký zásadní význam ukáže jen čas. Co ale už vím teď je to, že se umělecké tvorby nezbavím a že mě neopustí. Stalo se to mou součástí, sžilo se se mnou, v poslední době nevím kdy tvořím a kdy žiju. Bylo to pro mne a vždycky bude nástrojem poznávání sebe a okolního světa. Asi jako nejdůležitější důvod vidím to, že tvořím věci, který jsou někdy dost společensky na hraně, zasahuju lidem do soukromí apod. Jako student akademie bych měl menší strach, že mě společnost bude linčovat. Díky kouzelnému slovu “student AVU“ můžu získat povolení do míst kam bych se jinak nedostal, také účastnit se projektů apod.
Druhý a vlastně první důležitý důvod jsou moji rodiče, kteří do mě investují nemalé částky a přijetím na akademii bych ulehčil jejich starostem. Určitě mi to může zjednodušit můj současný život. Bydlím teď na okraji Prahy v domku v přírodě s rodinou. Trávím zde skoro celý čas ve virtuálním světě na internetu. Díky studiu bych se dostal více do centra mezi lidi a mohl mít zázemí na akademii. Takhle jsem odkázaný jen na hospody. V souvislosti s tím taky řeším problém ateliéru- místa, kde bych mohl tvořit s lidma, protože domů si je tahat je blbý a hlavně je to daleko. Taky bych rád využil zahraniční stáže, protože cítím, že musím podniknout cestu do zahraničí. Další důvod je prezentace svých děl, s takovou institucí za zády lépe najdu výstavní prostor, lépe najdu diváka. Prostě vše je jednodušší s takovou ochrannou rukou. V neposlední řadě nepokrytě přiznávám, že také kvůli svému Egu.
Proč se hlásím do ateliéru Nová media I a II?
Protože je to ateliér, kde mohu pracovat s různými formami. V poslední době jsem tvořil především digitální fotografie a video, ale dělal jsem i interaktivní sochu. Jako nástroj používám počítač. Moje nejbližší budoucí práce budou směřovat do virtuálního prostoru. Dále v nejbližší době plánuji spolupráci s HAMU v konceptu interaktivního divadelního představení. Taky bych se chtěl vrátil k malbě a ke klasickým technikám.
Odborné znalosti:
velmi dobrá- nadstandartní znalost PC a PC periferií
SW: Adobe CS 4- Premiere, After Effects, Photoshop, Flash, Dreamweaver
HW: umím postavit počítač, umím rychle se naučit zacházet s elektronickými přístroji
aktuální nástroj pro foto a video: Fullframe digitální zrcadlovka Canon 5D MARKII, video ve fullHD rozlišení, stereo mikrofon, vlastnoručně sestavený “flying“ steadicam Merlin Type a steadicam pro snímání obličeje, notebook.
anglický a německý jazyk, řidičský průkaz skupiny B
moje portfolio prací: http://martinpavel.com
blog: http://studioprague.blogspot.com
profil na facebooku: http://facebook.com/studioprague
-------------------------------------------------------------------
V Praze dne 29. listopadu 2009"
Saturday, November 21, 2009
RIP Daul Kim
http://iliketoforkmyself.blogspot.com/
Včera zemřela moje oblíbená modelka Daul Kim. Spáchala sebevraždu.
,,You are hopeless"
"21.11.09 05:51
Víš, už asi chápu proč ses na mě tenkrát tak naštvala. Mně tyhle věci docházej hrozně se zpožděním. Věci který se na první pohled zdají dobrý jsou vlastně ve skutečnosti špatný.
Už tomu budou skoro dvě léta. ,,You are hopeless". Přiletěla z ciziny na jeden den, na jednu noc. Líbila se mi. Byl jsem pro ni jediný známý člověk v cizím městě a ona pro mě cizinkou mezi známými, známá mezi cizími. Byl jsem její průvodce. Procházka Prahou. Večeře na Malé Straně. ,,Can I ask you for accomodation tonight? My last bus to home is away." Hotelový pokoj, focení ve sprše, fotbal Holandsko-Rusko, vodka s redbullem. Koupila kartáček na zuby. Myslel jsem si, že si ho koupila pro sebe, pak mi ho nabídla. Nepochopil jsem to. Zvala mě k sobě do postele. Ale já z čirého gentlemanství řekl, že je to OK a spal na pohovce. A přitom jsem ji tak moc chtěl! Furt si stěžuju jak mě ženy nechtějí a přitom si to dělám sám. Nejhorší je, že když si to zpětně uvědomím a chci jim to říct, tak už to u nich nejde. Tehdy jsem to co řekla nepochopil: ,,You are hopeless"
*martin*"
Thursday, November 19, 2009
The Last Last Post- Wrkr. (Worker) Martin Pavel
Zítra jdu na pracovní úřad. Nikdy jsem se ničeho nebál víc než práce. Ne, že bych nikdy nepracoval, ale nikdy jsem nebyl v prac. poměru tedy osmihodinový denodenní šichty.
Pracující lid na cestě do práce jsem potkával vždy opilý na cestě domů. Abych se jako správný levicový umělec přiblížil lidu, potřebuji si vyzkoušet prac. proces.
Pojmu to jako výzvu, jako umělecký projekt. Ano, bude to jedno z mých prvních konceptuálních děl. Název bude: Zpátky do vědomí I
Měl jsem dnes zajímavý rozhovor po icq s jednou slečnou. Doufám, že mi povolí ho zveřejnit.
* Abyste si nemysleli: Nejdříve mě napadlo, že bych se mohl naučit romský dialekt a jít do solárka, ale myslím že k dostatečnému odrazení zaměstnavatelů poslouží moje stránky www.martinpavel.com a pokud ne tak na 100% tento blog:)
Opravdu pevně věřím v to že mi nakonec bude přidělena práce vrátného která je jinak předně udělována lidem se ZTP. Nebo práce úřednická v administrativě jako správnému Dandymu: Tímto zdravím Breiskyho!
http://www.katolicka-dekadence.cz/?p=24
Dostal jsem nápad na konceptuální video, nechám si ho ale pro sebe jinak bych ho zase nezrealizoval jako všechny moje napsaný nápady!
Jinak včera jsem se viděl se Sofií po dlouhá době. Ju furt stejně krásná, zdála se mi šťastná. Její obrazy tam byly nejlepší. Ještě mě tam zaujaly asi dva obrazy ale nepamatuju si jméno. Budu se tam muset vrátit a projít si to ještě jednou. říkali jsme si se Sofií že se nám to zdá, ty přijímačky na školu a to že jsme se teď takhle shledali na té výstavě, tak moc samozřejmý, přirozený, jako kdyby jsme to už někdy zažili. Jinak jsem pil až do šesti do rána v Kotvě.
http://www.vsup.cz/cs/aktuality/vystavy-mimo-vsup/2406-vystava-soucasny-stav
Uvedení nového blogu bude poté, pokud mi dovolí ta slečna zveřejnit rozhovor a nebo až udělám to video.
*****
ještě jedna myšlenka: Nevím jestli je to tím že jsem opilý ale když jsem mezi více lidma tak někdy přestávám se orientovat v tom jestli je znám z reality nebo z internetu. Ten pocit kdy jsem si to uvědomil byl super!
Sunday, November 15, 2009
The Last post
"Untitled" byl poslední post na tomto blogu, od zítra vznikne na nové adrese nový blog. Tento blog zůstane zachován.
Untitled (The Boat)
Martin Pavel
14 listopad v 1:20
Ty znáš Gondryho? Viděla jsi od něj Teorii snů? Mně se teď stala hrozná věc. Měl jsem schůzku s jednou slečnou, se kterou jsem se seznámil přes Facebook a která je podobná té herečce a dokonce jsem se jí ptal ještě než jsme se setkali, jestli to viděla a napsal jsem ji předtím že jí je podobná. No a pak jsme se sešli a pili jsme od desíti od rána do pěti do rána následujícího dne a přitom jsme točili.
No a to bylo ve středu a teď bude sobota a já ji hned ten další den poslal link ke stažení toho filmu a ona ho ještě neviděla a já teď musím čekat než ho uvidí. No a teď jsem si ho právě pustil podruhý a s hrůzou jsem zjistil že jsem opakoval nevědomě věci z toho filmu při tom setkání s ní... No a řešení tohodle hroznýho zjištění je v tom materiálu co jsme spolu nahráli... ale to si nemůžu pustit do tý doby než uvidí ten film... nebo ne?
Jde o to že já jsem podobnej tomu hlavnímu hrdinovi Stephanovi a to jsem jí taky řekl...
Martin Pavel 14 listopad v 1:24
Ona nechce se na to podívat se mnou na to co jsme spolu natočili. řekl jsem ji že to smažu že to nemá cenu abych to viděl sám a ona řekla: ako myslíš...
BD
14 listopad v 21:07
gondryho miluju. nauka o snech je skvělá, nejvíc je pro mě však eternal sunshine..
no tak to jsi zamotaný do nějaké paralelní reality to je husté, podle mě by sis to měl pustit ty, něco ti to určo řekne....nevymaž to.
Mě se zas stalo, zajímavý že taky z Gondryho filmem, právě s eternal sunshine of the spotless mind ... před cca rokem a půl než jsem začala s mým chlapem být, tak se do mě zamiloval jeden kluk, co mi řikal že jsem vlastnostma celá ta holka z eternal, (kate winslet ) ani mě pořádně neznal, a je to pravda, jsem té její roli holky , co ji hrála ve věčném svitu hodně hodně podobná,myslím osobnostně a charakterem. No a uháněl mě až to bylo trapné, a pořád mluvil o tom filmu a já sem začala zjišťovat, že mě asi fakt miluje, že mu můžu důvěřovat, a postupně se do něj zamilovala, v podstatě docela rychle i když postupně. následovalo to, že mi řekl, že jsem ze světa idejí a ... vymazal mne. normálně mne vymazal ze svého života stejně jako z filmu, už jsme se pak neviděli, bylo to hustý. Ranec a hodně velká změna na náhled na chlapy obecně :) našla jsem si většího realistu :)
Martin Pavel
14 listopad v 22:23
Ajo sakryš. To je ta fotka kde jsi v té zelené chlupaté čepici někde na zastávce.
Byla jsi mi odněkud povědomá. To je masakr tohle:))
Já si myslím že když člověk pozná proč toho druhýho miluje tak ho milovat přestává. Ale pak by bylo tohle naprosto nelogický.
Kouknu znovu po několika letech na ten Spotless mind, třeba mě něco napadne.
Martin Pavel
14 listopad v 22:36
Škoda, že nemám svoji Factory, pozval bych si Vás tam všechny na hromadnou seanci. Já a vy 3 nebo 5 žen co mají s tímhle zkušenost.
To by byl nářez:)))
Tady je třeba ještě jedna: (čti odspoda)
T
14.11.09 15:58
Jo a k tomu nasemu....vracet mi nemas co,kdyz si to uvedomujes....vytvorime nebo si alespon popovidame cisteji
T
14.11.09 15:54
Tak to je husty chlapce...i ja jsem ale nekdy delala podvedome s druhyma lidma veci jako z filmu,nejhorsi na tom je,ze nedy i vedome pro jejich reakce a pro vyvoj "filmu":)
Ten Vas vysledny material by me zajimal,ale je Vas.
...lidi si casto hrajou,je v tom jista adrenalinova vnitrni magie,ale je to vlastne takovy sekundarni unik od normalni reality...nekteri lide,zvlast ty,co v sobe maji vyssi duchovni hodnoty,nebo verici..zkratka ty,pro ktery je tabu sebevrazda,takhle nevedome pomalu odchazeji z tadytoho sveta...takova kompenzace za sebevrazdu....nebo kdyz mensi deti zustanou v komatu a uz se ze sna neprobudi...doktori to berou jinak,ale myslim si,ze je to psychosomaticky...odletet pryc...no,ale to je jen muj nazor,treba se casem dobere k tomu,ze to tak neni:)
Winnfield
14.11.09 15:29
Mně se teď stala hrozná věc. Měl jsem schůzku s jednou slečnou, se kterou jsem se seznámil přes Facebook a která je podobná té herečce a dokonce jsem se jí ptal ještě než jsme se setkali, jestli to viděla a napsal jsem ji předtím že jí je podobná. No a pak jsme se sešli a pili jsme od desíti od rána do pěti do rána následujícího dne a přitom jsme točili.
No a to bylo ve středu a teď je sobota a já ji hned ten další den poslal link ke stažení toho filmu a ona ho ještě neviděla a já teď musím čekat než ho uvidí. No a teď jsem si ho právě pustil podruhý a s hrůzou jsem zjistil že jsem opakoval nevědomě věci z toho filmu při tom setkání s ní... No a řešení tohodle hroznýho zjištění je v tom materiálu co jsme spolu nahráli... ale to si nemůžu pustit do tý doby než uvidí ten film... nebo ne?
Jde o to že já jsem moc podobnej tomu hlavnímu hrdinovi Stephanovi a to jsem jí taky řekl...
Ona nechce se na to podívat se mnou na to co jsme spolu natočili. řekl jsem ji že to smažu že to nemá cenu abych to viděl sám a ona řekla: ako myslíš...
Řekla mi že jsem divný, vůbec se ke mně chovala jako ta herečka a já k ní jako Stephan. Je jí moc podobná. Ale ptal jsem se jí jestli by se mnou nechtěla ještě tvořit abych ji tím mohl vrátit to čím jsem se k ní provinil a řekla že jo, jenom že to musí pár dní vydýchat.
Vlastně i Tobě mám co vracet, to co jsme spolu dělali bylo hrozný ale nedostali jsme se úplně tam na dřeň protože jsi musela jet domů a už jsme dál nepili jinak by to dopadlo asi ještě hůř....
T
14.11.09 15:18
..tos mi pripomel,ze bych si ho mohla znovu pustit,dekuju:)
T
14.11.09 15:18
Jeziiisss,vzdyt tohle jsme uz videla a mam na dvd,parada,mam ho moc rada:)
T
14.11.09 15:14
******...nevim to jeste natuty,ale ten vikend bych mela mit volno:)
Winnfield
14.11.09 15:07
tak fajn tak něco vymyslíme. Jak jsi na tom s časem?
T
14.11.09 15:01
Presne,takovy detox by mi prospel,nekde se projit,otevrela bych si hlavu a nechala ji vetrat:) Stejne ted musim na chvili prestat premyslet,trosku se promenit v decko a jen si uzivat vseho okolo...pze za posledni dobu,kdyz furt premyslim,uz ani nevim,co mam rada za hudbu,za barvu,nedelam nic za konicky..jediny,co delam je to,ze furt premyslim..do hloubky,ale sama se zpovrchnuju a to neni dobry.....blablablabla.) ...jen jsem tim chtela rict,ze se rada nekde provetram:)
A ted jdu mrknout an ty odkazy:)
Winnfield
14.11.09 14:10
:P přemýšlím. Přemýšlím že Ti nechci odepisovat ale že Tě chci rovnou vidět. Ale chtěl bych s Tebou být mimo centrum města, někde v krajině, v klidu, tichu... na detoxu:)
Viděla jsi Teorii snů od Gondryho? Kdyžtak si ten film můžeš stáhnout tady:
*
jinak jestli nemáš čas, tak koukni kdyžtak na tohle: http://www.youtube.com/watch?v=h0sWi8yLUFY
http://www.youtube.com/watch?v=nXS0WBumwNs
T
14.11.09 12:08..copak koukas a ani neodepises:)
T
13.11.09 16:16
Ahoj,to je v poradku,nemusi Te to mrzet,vim,ze spolu jeste neco vytvorime,neco jemnejsiho,co by mi jednak neublizilo a pak to bude opravdovejsi.
Tvuj blog,nektere veci v nem,jsem cetla...az me nekdy desi,ze si zvykam,ze nekteri lide maji stejny pochody v hlave jako ja...ted mam obdobi kdy mi to v hlave srotuje jako blazen,myslenka za myslenkou..pisu si je na papir i mezi vykladem,kdyz me slova profesoru k necemu nakopnou....ziskavam takovy nadhled nad vsemi vecmi,az se odprostuju sama od sebe od toho nejzakladnejsiho a tim je jednoduchost....takze musim prestat litat a zpatky se uzemnit,jinak mi uz para z usi od premysleni nepujde..stroj se poroucha:).....a dost,uz zase pisu!
Jinak chodim do skoly,bydlim na koleji a vlastne nic moc nedelam:)
Winnfield
13.11.09 14:37
Ahoj, no moje aktuální pocity a myšlenky jaou tady: http://studioprague.blogspot.com
Jinak se mám dobře, těším se na věci který mě teď čekaj. Co Ty jak se máš?
Mrzí mě, že jsem nijak nezpracoval co jsme tehdy dělali. Ale když budeš chtít a přijde čas tak bych s Tebou zase něco rád zkusil.
T
13.11.09 12:00
ahoj,tak jak se mas:) Jak to jde?:)
Winnfield
25.09.09 15:10
Ahoj, to je škoda, že jsi nemohla. Kdybys něco potřebovala, tak dej klidně vědět. Přeju ať je líp.
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Martin Pavel
14 listopad v 22:49
A nemůže se jen jednat o archetypy?
A nebo jako že v sobě máme cizí předchozí životy? Jako když někdo předchozím životě neměl ruku a teď si ji proto nechá uříznout a cítí se tak líp? Tím si myslela tu paralelní realitu?
BD
14 listopad v 23:01
:)) ten dlouhý dopis už asi nezvládnu dnes přečíst, tak zítra. padají mi víčka. jo třeba v tom zelenym baretu to je hodně ten typ klementajnovkej ve mně. no paralelní realitu jsem myslela, ne paralelní život, i když to je možná to samé... je to jako symbolika, jde číst více směrama nekonečně možností a ty vidíš to, co vidět máš ... někdy je to k šílenství kolik je symbolů jak z kýčovitého filmu prvoplánového, přitom je to život, který člověk žije , vůbec ne prvoplánový ale naopak krásný v tom, že člověk najednou ty symboly a signály lépe čte. archetypy s tím taky souvisí, člověk se pohybuje v určitém poli svých archetypů a přitahuje podobné. gondry je v tomhle geniální, dokáže přesně a přesto složitě a přesto spontánně popsat chování určitého typu muže a určitého typu ženy... ostatně, muži a ženy a jejich vztahy se často točí v jakémsi kruhu a hodně příběhů bývá podobných. ...ale jen to zkouším popisovat, spousta věcí nelze pochopit racionálně, to je evropské myšlení, spoustu věcí jde pouze vycítit. racionalita je jen jedno z uchopení reality, je velmi důležitá, ale ne jediná. ale jen si ulítávat a nesnažit se pochopit je také špatně :). jsem unavenka půjdu asi hajat
Martin Pavel
14 listopad v 23:03
díky!!! Klidnou a tichou noc přeju...
BD
14 listopad v 23:05
díky, tobě také!
------------------------------------------------------------------------------------
Praha 15. 11. 2009
Thursday, November 12, 2009
Krize?!
Žijeme v údobí elektronické (počítače) a postinformační (internetová) revoluce. Společenské krize značí vždy začátek nové revoluce. Krize je klid před bouří.
Lidi nemají rádi klid. Světový mír neexistuje. Lidi se musí znovuobjevovat a tím pádem žijí. Historie se opakuje. Musí pociťovat bolest, aby si uvědomili žití.
Ta další revoluce by měla být biologická.
Na ulicích budeme potkávat kopie Toma Cruise a Nicol Kidmann. Budou restaurace speciálně určené jen kopiím herců nebo sportovců atd.
V salónku sedí 10 Tomů Cruisů a hrají poker. Žijeme v nejlepší době klidu, užívejme si to dokud ještě máme co.
Více napíšu později jsem vyčerpaný pro dnešek.
...........................*tady jsme
industriální-elektronická-biologická-nemateriální(energetická)
Lidi nemají rádi klid. Světový mír neexistuje. Lidi se musí znovuobjevovat a tím pádem žijí. Historie se opakuje. Musí pociťovat bolest, aby si uvědomili žití.
Ta další revoluce by měla být biologická.
Na ulicích budeme potkávat kopie Toma Cruise a Nicol Kidmann. Budou restaurace speciálně určené jen kopiím herců nebo sportovců atd.
V salónku sedí 10 Tomů Cruisů a hrají poker. Žijeme v nejlepší době klidu, užívejme si to dokud ještě máme co.
Více napíšu později jsem vyčerpaný pro dnešek.
...........................*tady jsme
industriální-elektronická-biologická-nemateriální(energetická)
Jungovy myšlenky.
http://www.jung.sneznik.cz/jung.htm
"Odtržení individua od kolektivity v průběhu individuace je určitým proviněním individua vůči světu ... tuto vinu musí individuum nějak odčinit. Odpovídající náhradou za opuštění kolektivní sféry by měly být individuem vytvořené hodnoty ... pokud k tomu nedojde, je individuace účelová a amorální, a víc než to, je sebevražedná ... To, že někdo prochází individuačním procesem, není žádným apriorním důvodem k tomu, aby mu byla prokazována úcta. Společnost má nejen právo, ale i povinnost odmítat individuaci, která není provázena současnou tvorbou ekvivalentních hodnot."
"Odtržení individua od kolektivity v průběhu individuace je určitým proviněním individua vůči světu ... tuto vinu musí individuum nějak odčinit. Odpovídající náhradou za opuštění kolektivní sféry by měly být individuem vytvořené hodnoty ... pokud k tomu nedojde, je individuace účelová a amorální, a víc než to, je sebevražedná ... To, že někdo prochází individuačním procesem, není žádným apriorním důvodem k tomu, aby mu byla prokazována úcta. Společnost má nejen právo, ale i povinnost odmítat individuaci, která není provázena současnou tvorbou ekvivalentních hodnot."
STOP! STOP! STOP!
Můj indivudualizační proces se dostal do jiný fáze! Už je dost poznávání svých extrémních projevů.
Ptáte se proč jsem sral do Vltavy a následně se v ní vykoupal?
Časem jsem sám v sobě našel pro to odpověď, ale neříkal jsem ji nahlas, jenom jsem to věděl sám pro sebe že to má smysl a tenhle důvod. Teď jsem si to samé přečetl u Junga!
Dělal jsem to proto, abych udělal dluh společnosti, který doteď musím splácet vytvářením hodnot.
Udělal jsem to jako záznam svého individualizačního procesu. Procesu sebepoznávání. Tak jako si v dětství prohlížíme genitálie.
Nikdy jsem nečetl filosofy jednoho za druhým. Vždycky jeden přišel ke mně ve správnou dobu a řekl ne! Ty nejsi blázen! Jsi jenom jiný než ostatní. Potvrdil mně moje nevyřčený prožitý myšlenky.
V poslední době jsem zjistil, že již nevyhledávám společnost žen za každou cenu.
Většinu žen se kterou jsem kdy tvořil jsem použil jen jako zrcadlo sobě samému nebo prostě jen jako rekvizitu či masturbační pomůcku.
Nedávám jim to už za vinu. Oni se takové narodily. Myslel jsem si v dětství, že jsem stejný jako ony. Pak jsem doufal v to abych byl stejný jako ony.
Teprve v posledních letech mi začíná vše docházet a vše začíná mít smysl. Chtěl jsem se jim dostat do kalhotek a když mě tam nepustily tak jsem jim řekl svoje poznání o životě a oni se rozplakaly nebo jen zůstaly se dívat do prázdna a pak mi říkaly že to museli několik dní rozdýchávat.
Lidé, kteří mají kontakt se svým nevědomím používají vědomí jen do té míry, aby společností nebyli považování za blázny a nezavřeli je do blázince. Když jsou mladí a ještě s tím neumí pracovat, tak se to snaží dávat co nejvíce najevo aby nebyli sami.
Protože mladý člověk nemůže být sám. Když jsou staří tak bydlí v ústraní lidem, na okrajích měst nebo v přírodě- Jung si postavil svojí vlastní věž., můj otec si nechal postavit dům v přírodě na okraji Prahy. Bydlí v ústraní proto že se už nechtějí přetvařovat před lidma a být ve vědomí. Smrt je splynutí s nevědomím. Pak člověk umírá když s ním splyne a nebo pak žije věčně???
Nicméně pak jsou v mém životě ženy, které mne dokáží opravdově nakojit a utišit. Citím k nim něco více, oba si uvědomujeme ty samé skutečnosti,
oba máme přístup k nevědomí. Sdílíme společnou bolest a víme to o sobě. Jsme ale oba ve fázi individualizace, což by nás dohromady zavedlo k sebezničení.
Oba ale víme, že náš čas ještě přijde.
čím větší duch, tím déle trvá, než splyne se svým tělem.
V pekle svých vášní. Jako šamani. Umělec je člověk který si chce prodloužit dětství. V dětství člověk umění nepotřebuje protože si dokáže propojovat věci sám od sebe.
Spojuje věci který dospělí lidé nespojují. Protože už mají naučené významy. Už mají GPSku (mapu) v mozku a řídí se podle ní. Kolikrát místo tam kam chtěli dojet tak skončí v rybníce a utopí se.
Umělci a všichni lidé kteří mají přístup do nevědomí, tak dokáží předpovídat budoucnost.
Mým úkolem v tvorbě a v životě je naučit se to používat ve svůj prospěch. Zapojit rozum, pracovat s nevědomím rozumově... zní to jako protiklad a nelogicky?
Možná že to hloupost je ale podle mě není, protože jsem na to přeci přišel díky nevědomí ne?:)
tady je seznam věcí který budu v nejbližší době dělat:
1. začít malovat obrazy na plátno
video mně jako nástroj nestačí k vyjádření toho co bych chtěl a jak bych chtěl tvořit.
Když jsem byl malý chodil jsem do ZUŠky a maloval. Kresbu jsem nesnášel. Ve videu je: bůh(nevědomí)-kamera-střih-dílo. V malbě je to bůh(nevědomí)-ruka-dílo
Spojení je "pevnější". Ne je to blbost to takhle brát ale něco na tom bude.
2. začít dělat komerční sběratelskou serii fotek- akty jedním stylem (asi zářivkou a bílá zeď jako pozadí) Budu je fotit s chytrýma ženama a s mužema. Těma co mají kontakt s nevědomím. Na kráse nezáleží důležitý je to co mají uvnitř atakový i budou na fotce!
Budu ty fotky tisknout na obrovský formáty a dražit přes svoje stránky asi hlavně do zahraničí. Polovinu z výdělku dostane modelka a polovinu já. Fotka bude podepsaná oběma.
S těma ženama pak budu tvořit i svoji volnou tvorbu jako třeba videoart.
Všichni umělci kteří chtějí být úspěšní na trhu s uměním (galerie, aukce apod.) tak tvoří v jednom stylu jasně rozeznatelně s určitou periodocitou je to jako "měna"(hošek a spol.). U mladých umělců je to průser!!!! Ještě větší průser jsou mladí teoretici-umělci (oni vědí), kteří jsou schopní vyprdnout jedno dílo (většinou na klauzury) za půl roku.
to dílo je jako kdyby ho dělal padesátiletý člověk který má za sebou vývoj. Je to dílo okpírovaný nebo dělaný tak aby "prošlo" a aby se dalo hned v rukavičkách odnýst do Galerie- nejlépe do New Yorku samozřejmě. Je tu určitá "novost"která z díla musí být cítit, abzvláště je to oceňováno na akademiích. Je to i v hudbě, v herectví, tenhle mor "novosti" je všude
Akademie přestali býti akademiemi, akademismus umřel. To pro co nás zahraničí tolik obdivovalo a co tam ztratili, ten pravý klasický "akademismus", "řemeslo" apod".
Z akademií jsou vyhazováni kvalitní umělci kteří stavý na základech z historie. Sami pro sebe znovuobjevují už objevený věci aby na těchto základech mohli stavět svá pozdější díla. Jseou obviňováni z eklektismu a pouštěni do dalších ročníků jsou studenti kteří udělají něco s "novostí" něco co by se "mohlo líbit" Nerozumím tomu a proto to schválím než abych ze sebe udělal blbce.
Vistihuje to jeden krásný fór mého kamaráda Alexeje Byčka:
Baví se dva studenti huební akademie: Hele já nevim co mám složit za skladbu ke zkoušce. No tak zkus vzít nějakou skladbu a přepiš ji pozpátku. Pak se sejdou za měsíc: Tak co? Jak to dopadlo? Hele blbě. Přepsal jsem skladbu našeho profesora a vyšla mi Dvořákova Novosvětská.
Pokud u umělce nevidím tento vývoj- není u mě umělec!!!
Dodatek. oceňuji pokrok který jsem u některých z nich zaznamenal- už parodují a ironizují sami sebe- Bravo!!!
Nebudou s Váma chtít kamarádit protože si před Vámi připadají malí a závidí vám dar který máte a oni ne.
Spolčují se s ostatními nulami do stádečka. Mají společnou kulturu- kód který pokud neovládáte tak Vámi opovrhují a nebaví se s Vámi.
Tou kulturou jsou třeba alternativní koncerty, intelektuálský kavárny pro mladý apod.
Proč chodím do pajzlů? Do těch nejhorších hospod jako je třeba Kotva?
Jednak jsem na to naučený od dětství z Lípy, protože tam skvěle vařili, levný pivo a obsluha upřímně nepříjemná.
Chodí tam normální lidi kteřío spolu vedou normální debaty. Tudíž se tam člověk může od nich učit.
Do této doby jsem chtěl za každou cenu utéct od rodičů někam za moře za Tahiťankama. Teď jsem přišel na to že kontakt se svými rodiči a hlavně s otcem potřebuju pro svůj vývoj.
To co v životě musíte (znovu)objevit je ve Vás samých. Nemusíte cestovat. Mluvil jsem se spoustou lidí kteří se chlubili tím kde všude byli a co tam všechno viděli. Ale na to podstatný nepřišli, to tam nenašli. V mnoha případech to byl jen útěk před sebou samými.
Nejhorší je že čas kdy budu muset opustit svoji rodinu se hrozně blíží a je dost možný že je to už teď, ale to nevím.
Musím je opustit pro to abych nalezl tu zbývající část poznání, kterou tady doma nenajdu.
3. změnit design blogu nebo udělat blog nový, tak jako si kupujeme ten papírový blok. Tenhle je už popsaný, uložím ho a bude tu stále existovat na této adrese pro ostatní aby jim to mohlo pomoct třeba.
4.
Začít pracovat rozumově s nevědomím ve svý tvorbě.
Nápad č. 1: Jde po ulici žena s foťákem (mým 5Dčkem) kolem krku a rybím okem a ptá se lidí kolik je hodin? Já jdu pár kroků za ní a když se právě zeptá a oni odpovídají tak blesknu bleskem který mám schovaný v bílé igelitové tašce. Obličej toho člověka je nahraný na foťák který má ta slečna.
5. a za prvý:)
Bojím se, že mě poznání postupně zabije, co když (znovu) objevím podstatu lásky? Nebo přátelství? Co mi pak zbyde? Prázdnota. Spousta lidí se takhle oběsilo nebo upilo nebo zfetovalo k smrti.
Musím si najít přítelkyni, nesmím být sám. Budu to umělkyně nebo někdo kdo má spojení s nevědomím. Přátelé mě nastěstí jistí!
Umění je bolest a zlo a dobro a je to hrozně těžký najít někoho s kým tvořit který by tohle vydržel a prožil to se mnou. V díle uměleckém je totiž ukryt jeden celý kompletní život. Je to zrcadlo.
Od člověka který se mnou tvoří chci lásku, sex, přátelství, smrt, narození, slzy radost. Kdo se mnou někdy pil tak to ví.
Tohle všechno ve výsledným dílu být vidět napřímo nemusí. Ale musí si to ta daná osoba se mnou prožít. Musíme si sednout a povídat si, zjistit na jaký úrovni je naše aktuální myšlení a poznání a teprve pak tvořit. Být "režisérem" je moc těžký protože člověk který je v pozici nad ostatními je sám.
Člověk se takový narodí. Ano, narodil jsem se jako "režisér" a nejlepší co můžu udělat je napadat svoji pozici a tudíž se držet nerežírovaní, "i am not a director of my works. i believe they direct me." jak napsal Radim Labuda
Jsem občas na pokraji šílenství a mám nutkání dělat věci jako kdybych měl za měsíc umřít. Tsakže se máte na co těšit!!!
Napsáno v kocovině v Praze dne 12. 11. 2009
PS: nevědomí je energie a má fyzikální podstatu, kterou vědci za chvíli objeví. Až ji objeví a naučí se s ní pracovat materiálně, tak to bude ta největší zbraň a lidstvo zanikne. . Kam se sere Hitler. I naše galaxie má určitou životnost než vybuchne. A my musíme splynout s naším kolektivním nevědomím abychom si zajistili věčný život.
Musíme splynout dřív než objevíme tu fyzikální podstatu.
Ptáte se proč jsem sral do Vltavy a následně se v ní vykoupal?
Časem jsem sám v sobě našel pro to odpověď, ale neříkal jsem ji nahlas, jenom jsem to věděl sám pro sebe že to má smysl a tenhle důvod. Teď jsem si to samé přečetl u Junga!
Dělal jsem to proto, abych udělal dluh společnosti, který doteď musím splácet vytvářením hodnot.
Udělal jsem to jako záznam svého individualizačního procesu. Procesu sebepoznávání. Tak jako si v dětství prohlížíme genitálie.
Nikdy jsem nečetl filosofy jednoho za druhým. Vždycky jeden přišel ke mně ve správnou dobu a řekl ne! Ty nejsi blázen! Jsi jenom jiný než ostatní. Potvrdil mně moje nevyřčený prožitý myšlenky.
V poslední době jsem zjistil, že již nevyhledávám společnost žen za každou cenu.
Většinu žen se kterou jsem kdy tvořil jsem použil jen jako zrcadlo sobě samému nebo prostě jen jako rekvizitu či masturbační pomůcku.
Nedávám jim to už za vinu. Oni se takové narodily. Myslel jsem si v dětství, že jsem stejný jako ony. Pak jsem doufal v to abych byl stejný jako ony.
Teprve v posledních letech mi začíná vše docházet a vše začíná mít smysl. Chtěl jsem se jim dostat do kalhotek a když mě tam nepustily tak jsem jim řekl svoje poznání o životě a oni se rozplakaly nebo jen zůstaly se dívat do prázdna a pak mi říkaly že to museli několik dní rozdýchávat.
Lidé, kteří mají kontakt se svým nevědomím používají vědomí jen do té míry, aby společností nebyli považování za blázny a nezavřeli je do blázince. Když jsou mladí a ještě s tím neumí pracovat, tak se to snaží dávat co nejvíce najevo aby nebyli sami.
Protože mladý člověk nemůže být sám. Když jsou staří tak bydlí v ústraní lidem, na okrajích měst nebo v přírodě- Jung si postavil svojí vlastní věž., můj otec si nechal postavit dům v přírodě na okraji Prahy. Bydlí v ústraní proto že se už nechtějí přetvařovat před lidma a být ve vědomí. Smrt je splynutí s nevědomím. Pak člověk umírá když s ním splyne a nebo pak žije věčně???
Nicméně pak jsou v mém životě ženy, které mne dokáží opravdově nakojit a utišit. Citím k nim něco více, oba si uvědomujeme ty samé skutečnosti,
oba máme přístup k nevědomí. Sdílíme společnou bolest a víme to o sobě. Jsme ale oba ve fázi individualizace, což by nás dohromady zavedlo k sebezničení.
Oba ale víme, že náš čas ještě přijde.
čím větší duch, tím déle trvá, než splyne se svým tělem.
V pekle svých vášní. Jako šamani. Umělec je člověk který si chce prodloužit dětství. V dětství člověk umění nepotřebuje protože si dokáže propojovat věci sám od sebe.
Spojuje věci který dospělí lidé nespojují. Protože už mají naučené významy. Už mají GPSku (mapu) v mozku a řídí se podle ní. Kolikrát místo tam kam chtěli dojet tak skončí v rybníce a utopí se.
Umělci a všichni lidé kteří mají přístup do nevědomí, tak dokáží předpovídat budoucnost.
Mým úkolem v tvorbě a v životě je naučit se to používat ve svůj prospěch. Zapojit rozum, pracovat s nevědomím rozumově... zní to jako protiklad a nelogicky?
Možná že to hloupost je ale podle mě není, protože jsem na to přeci přišel díky nevědomí ne?:)
tady je seznam věcí který budu v nejbližší době dělat:
1. začít malovat obrazy na plátno
video mně jako nástroj nestačí k vyjádření toho co bych chtěl a jak bych chtěl tvořit.
Když jsem byl malý chodil jsem do ZUŠky a maloval. Kresbu jsem nesnášel. Ve videu je: bůh(nevědomí)-kamera-střih-dílo. V malbě je to bůh(nevědomí)-ruka-dílo
Spojení je "pevnější". Ne je to blbost to takhle brát ale něco na tom bude.
2. začít dělat komerční sběratelskou serii fotek- akty jedním stylem (asi zářivkou a bílá zeď jako pozadí) Budu je fotit s chytrýma ženama a s mužema. Těma co mají kontakt s nevědomím. Na kráse nezáleží důležitý je to co mají uvnitř atakový i budou na fotce!
Budu ty fotky tisknout na obrovský formáty a dražit přes svoje stránky asi hlavně do zahraničí. Polovinu z výdělku dostane modelka a polovinu já. Fotka bude podepsaná oběma.
S těma ženama pak budu tvořit i svoji volnou tvorbu jako třeba videoart.
Všichni umělci kteří chtějí být úspěšní na trhu s uměním (galerie, aukce apod.) tak tvoří v jednom stylu jasně rozeznatelně s určitou periodocitou je to jako "měna"(hošek a spol.). U mladých umělců je to průser!!!! Ještě větší průser jsou mladí teoretici-umělci (oni vědí), kteří jsou schopní vyprdnout jedno dílo (většinou na klauzury) za půl roku.
to dílo je jako kdyby ho dělal padesátiletý člověk který má za sebou vývoj. Je to dílo okpírovaný nebo dělaný tak aby "prošlo" a aby se dalo hned v rukavičkách odnýst do Galerie- nejlépe do New Yorku samozřejmě. Je tu určitá "novost"která z díla musí být cítit, abzvláště je to oceňováno na akademiích. Je to i v hudbě, v herectví, tenhle mor "novosti" je všude
Akademie přestali býti akademiemi, akademismus umřel. To pro co nás zahraničí tolik obdivovalo a co tam ztratili, ten pravý klasický "akademismus", "řemeslo" apod".
Z akademií jsou vyhazováni kvalitní umělci kteří stavý na základech z historie. Sami pro sebe znovuobjevují už objevený věci aby na těchto základech mohli stavět svá pozdější díla. Jseou obviňováni z eklektismu a pouštěni do dalších ročníků jsou studenti kteří udělají něco s "novostí" něco co by se "mohlo líbit" Nerozumím tomu a proto to schválím než abych ze sebe udělal blbce.
Vistihuje to jeden krásný fór mého kamaráda Alexeje Byčka:
Baví se dva studenti huební akademie: Hele já nevim co mám složit za skladbu ke zkoušce. No tak zkus vzít nějakou skladbu a přepiš ji pozpátku. Pak se sejdou za měsíc: Tak co? Jak to dopadlo? Hele blbě. Přepsal jsem skladbu našeho profesora a vyšla mi Dvořákova Novosvětská.
Pokud u umělce nevidím tento vývoj- není u mě umělec!!!
Dodatek. oceňuji pokrok který jsem u některých z nich zaznamenal- už parodují a ironizují sami sebe- Bravo!!!
Nebudou s Váma chtít kamarádit protože si před Vámi připadají malí a závidí vám dar který máte a oni ne.
Spolčují se s ostatními nulami do stádečka. Mají společnou kulturu- kód který pokud neovládáte tak Vámi opovrhují a nebaví se s Vámi.
Tou kulturou jsou třeba alternativní koncerty, intelektuálský kavárny pro mladý apod.
Proč chodím do pajzlů? Do těch nejhorších hospod jako je třeba Kotva?
Jednak jsem na to naučený od dětství z Lípy, protože tam skvěle vařili, levný pivo a obsluha upřímně nepříjemná.
Chodí tam normální lidi kteřío spolu vedou normální debaty. Tudíž se tam člověk může od nich učit.
Do této doby jsem chtěl za každou cenu utéct od rodičů někam za moře za Tahiťankama. Teď jsem přišel na to že kontakt se svými rodiči a hlavně s otcem potřebuju pro svůj vývoj.
To co v životě musíte (znovu)objevit je ve Vás samých. Nemusíte cestovat. Mluvil jsem se spoustou lidí kteří se chlubili tím kde všude byli a co tam všechno viděli. Ale na to podstatný nepřišli, to tam nenašli. V mnoha případech to byl jen útěk před sebou samými.
Nejhorší je že čas kdy budu muset opustit svoji rodinu se hrozně blíží a je dost možný že je to už teď, ale to nevím.
Musím je opustit pro to abych nalezl tu zbývající část poznání, kterou tady doma nenajdu.
3. změnit design blogu nebo udělat blog nový, tak jako si kupujeme ten papírový blok. Tenhle je už popsaný, uložím ho a bude tu stále existovat na této adrese pro ostatní aby jim to mohlo pomoct třeba.
4.
Začít pracovat rozumově s nevědomím ve svý tvorbě.
Nápad č. 1: Jde po ulici žena s foťákem (mým 5Dčkem) kolem krku a rybím okem a ptá se lidí kolik je hodin? Já jdu pár kroků za ní a když se právě zeptá a oni odpovídají tak blesknu bleskem který mám schovaný v bílé igelitové tašce. Obličej toho člověka je nahraný na foťák který má ta slečna.
5. a za prvý:)
Bojím se, že mě poznání postupně zabije, co když (znovu) objevím podstatu lásky? Nebo přátelství? Co mi pak zbyde? Prázdnota. Spousta lidí se takhle oběsilo nebo upilo nebo zfetovalo k smrti.
Musím si najít přítelkyni, nesmím být sám. Budu to umělkyně nebo někdo kdo má spojení s nevědomím. Přátelé mě nastěstí jistí!
Umění je bolest a zlo a dobro a je to hrozně těžký najít někoho s kým tvořit který by tohle vydržel a prožil to se mnou. V díle uměleckém je totiž ukryt jeden celý kompletní život. Je to zrcadlo.
Od člověka který se mnou tvoří chci lásku, sex, přátelství, smrt, narození, slzy radost. Kdo se mnou někdy pil tak to ví.
Tohle všechno ve výsledným dílu být vidět napřímo nemusí. Ale musí si to ta daná osoba se mnou prožít. Musíme si sednout a povídat si, zjistit na jaký úrovni je naše aktuální myšlení a poznání a teprve pak tvořit. Být "režisérem" je moc těžký protože člověk který je v pozici nad ostatními je sám.
Člověk se takový narodí. Ano, narodil jsem se jako "režisér" a nejlepší co můžu udělat je napadat svoji pozici a tudíž se držet nerežírovaní, "i am not a director of my works. i believe they direct me." jak napsal Radim Labuda
Jsem občas na pokraji šílenství a mám nutkání dělat věci jako kdybych měl za měsíc umřít. Tsakže se máte na co těšit!!!
Napsáno v kocovině v Praze dne 12. 11. 2009
PS: nevědomí je energie a má fyzikální podstatu, kterou vědci za chvíli objeví. Až ji objeví a naučí se s ní pracovat materiálně, tak to bude ta největší zbraň a lidstvo zanikne. . Kam se sere Hitler. I naše galaxie má určitou životnost než vybuchne. A my musíme splynout s naším kolektivním nevědomím abychom si zajistili věčný život.
Musíme splynout dřív než objevíme tu fyzikální podstatu.
Monday, November 2, 2009
Saturday, October 31, 2009
Zlatá rybka
Včera jsem seděl v kavárně U božího... něco, na ip pavlova.
Mají tam akvaria a v jednom z nich zlatou, nebo spíš oranžovou rybku.
Napadlo mě, že kdyby se mě rybka zeptala jaký chci 3 přání, tak bych řekl, že si s ní chci vyměnit život, že chci být zlatou rybkou. Myslím, že by to byla adekvátní odpověď. Asi piju moc vodky.
Mají tam akvaria a v jednom z nich zlatou, nebo spíš oranžovou rybku.
Napadlo mě, že kdyby se mě rybka zeptala jaký chci 3 přání, tak bych řekl, že si s ní chci vyměnit život, že chci být zlatou rybkou. Myslím, že by to byla adekvátní odpověď. Asi piju moc vodky.
Sen
se mi zdál nádherný. Byl jsem na chatě na Šumavě na trávníku a dívám se na horizont a najednou tam vydím výbuch sopky, která tam ale nebyla, musela být asi hodně daleko. Vzduchem začal poletovat rozžhavený popílek, V zemi podemnou se začali dělat trhlinky a z nich taky vytékala malá láva. Tak jsem zařval rychle na kameny pod střechu, tam nás ta láva nedostane!
Tyhle sny patří do kategorie katastrofických snů, třeba sen jak se dívám v noci z okna a vidím padat letadlo a pak výbuch. Nádherný pocit!
Tyhle sny patří do kategorie katastrofických snů, třeba sen jak se dívám v noci z okna a vidím padat letadlo a pak výbuch. Nádherný pocit!
Subscribe to:
Posts (Atom)
